26. 04. 2011
7 komentářů
Články z Auto.cz
Že královna motoristického sportu není procházka nejen růžovým, ale vůbec žádným sadem, dokazuje velké množství značek, které s nadšením vstoupily do tohoto světa a velice rychle jejich zástupci přišli na to, že v tomto případě si ukousli příliš nestravitelné sousto. Například italské ATS, Bellasi, britský Connew, francouzské Martini, japonské Maki či různě putující Token a další, ti všichni to mohou dokázat.
Přesto však existuje značka, která po letech vyvolává u fanoušků F1 pocity objevitelů Atlantidy. V málokteré encyklopedii či knize mapující historii F1 na ni narazíte a údajně ve „vyšším zájmu“ prý byla dokonce vymazána z archivů F1. To je samozřejmě nesmysl, protože jepičí život tohoto ve všech směrech nepovedeného pokusu je v oficiálních zdrojích řádně zaznamenán i s vysvětlujícím komentářem, proč v některých publikacích jakékoli zmínky o něm chybí. Velkou měrou k tomu přispěl známý historik F1 Paul Sheldon.
Abychom navodili souvislosti s následným dějem, vydejme se nejdřív do roku 1974. V Brazílii propuká národní euforie – nejenže má největší země Jižní Ameriky skvělé fotbalisty a automobilového mistra světa F1, nyní se chystá i národní vůz formule 1. Wilson Fittipaldi, starší z bratrské dvojice nadšeným novinářům předvádí vůz, který však zatím není schopen ujet jediný metr. Těm to vůbec nevadí, po celé zemi a do světa letí titulky – PRVNÍ JIHOAMERICKÝ VŮZ FORMULE 1 JE NA SVĚTĚ. Měli by však být opatrní.
Nesmiřitelná rivalita mezi Brazilci a Argentinci panuje nejen na poli fotbalovém, na tratích F1 je také dobře známa. Brazilci záviděli Argentincům možnost pořádat Grand Prix a netajili se touhou proniknout také do seriálu F1. A když se v roce 1972 vrátila Grand Prix Argentiny do kalendáře F1, brazilský autoklub a zejména Wilson Fittipaldi sr. použili veškerého vlivu, aby se mezi pořadateli Grand Prix objevila i Brazílie. Když Emerson Fittipaldi vyhrál titul mistra světa, mohly se obě země pyšnit svými šampióny, i když Fangio byl na tom co do počtu titulů značně lépe. Brazílie proto hodlala poslat na trati vlastní vůz – a Argentina pochopitelně nemohla zůstat pozadu.
NENÁPADNÝ MUŽ V POZADÍ
Rodák z Rafaely v provincii Santa Fé, Oreste Berta (*1940) měl technické nadání a své schopnosti si polně rozšiřoval díky práci u argentinské pobočky Renaultu. Dobrou vizitku si udělal zejména úspěšnými úpravami motorů, při nichž osvědčil svou schopnost pro improvizaci, protože dovoz náhradních dílů do Argentiny byl vším možným, jen ne spolehlivě fungujícím pravidlem. Dokonce se traduje, že když se v Itálii žijící argentinský rodák Alejandro de Tomaso dozvěděl o Bertových schopnostech, pokoušel se ho přetáhnout do Evropy, aby tím zamezil nebezpečné konkurenci.
Společnosti Régie Renault a Industrias Kaiser Argentina (IKA), u níž získal Berta inženýrské ostruhy, si však nemínily nechat nadějného inženýra proklouznout mezi prsty. Přispěly mu na vybudování vlastního podniku ve Fortaleze (nedaleko Cordoby) a tady si Berta od roku 1966 posiloval reputaci stavbou úspěšných vozů pro domácí Formuli Mecanica. Pokud bychom si měli udělat o této kategorii představu, šlo o výlučně jihoamerickou specialitu představující mezičlánek mezi F5000 a formuli 1.
Berta se pokoušel etablovat i nadále – a rozšiřoval své pole působnosti. V letech 1966-1971 se věnoval také úpravám cestovních vozů, s nimiž rovněž slavil nejeden pozoruhodný výsledek. Štěstí se k němu začalo obracet zády až ve chvíli, kdy se pustil do stavby sportovního vozu. Odborníci se o jednosedadlovém prototypu označením Berta LR vyjadřují s despektem a dění na trati jim dává za pravdu – ze čtyř pokusů vůz ani jednou nedorazí do cíle.
FORMULE ZA 50 DNŮ
Přenesme se nyní do oblasti formule 5000 – zde se etabluje Francisco Mir, původem Argentinec žijící v USA, ale stále mající k vlasti svých předků vztah. V F-5000, kde má k dispozici prodejní výtvor Dana Gurneye Eagle s motorem Chevrolet, nesklízí zrovna hodnotné výsledky. Jeho pilot Nestor Jesus Garcia-Veiga se s konvenčním monopostem nedokáže sžít, připadá mu těžkopádný a špatně ovladatelný. Vzpomene si na úspěšné působení ve Formuli Mecanica a požádá Mira, aby se spojil s Bertou. Dochází k poměrně rychlé dohodě, Mir žádá Bertu, aby postavil pro F-5000 vlastní monopost. Inženýr neváhá, usedá k rýsovacímu prknu a za 50 dní navrhne a postaví formuli s hliníkovým gonokokem a konvenčními závěsy kol, poháněnou pětilitrovým osmiválcem Chevrolet.
Nadšení však velice rychle vyprchá – kvůli vytížení Garcia-Veigy zkouší novinku v posledním únorovém týdnu 1974 další Argentinec Marito Garciá, ale výsledky jsou prabídné. K druhému testu se tým s monopostem označeným Berta BA3 vypravil až na americký okruh Riverside International Raceway, ovšem efekt byl prakticky stejný, ačkoliv tentokrát už seděl za volantem Garcia-Veiga. I jeho vyjádření bylo plné rozčarování a shodné s tím, které před několika dny pronesl jeho skorojmenovec. Rozladěný Mir odcestoval do USA a Bertovi na rozloučenou asi neřekl nic příjemného. Vůz byl odložen ad acta a zdálo se, že formulová kariéra pro Bertu skončila dřív, než se pořádně mohla rozběhnout.
Berta však byl muž nejen ambiciózní, ale i podnikavý. Nahrály mu první zvěsti o brazilském národním voze F1, vycítil příležitost a opětovně kontaktoval Mira. Poukázal na brazilský pokus a navrhl odvěké rivaly trumfnout – jestliže Fittipaldi bude mít brazilský pouze trup a upravenou převodovku, Berta připraví vlastní formuli 1 včetně původního šasí, motoru a převodovky! To musel být asi nejpádnější argument, po němž Mir souhlasil s finanční výpomocí, ale Berta předpokládal, že měšec otevře i argentinská vláda, pro kterou to měla být vítaná prezentace – a která byla motoristickému sportu značně nakloněna.
TRABLE KAM SE PODÍVÁŠ
Na první pohled neměla být přestavba monopostu zvlášť problematická, formule 5000 byla vlastně jakousi levnější formou F1 a předělávky vozů jedné či druhé kategorie nebyly ničím výjimečným. Jenže motor není betlém, jak v trochu jiné souvislosti ve slavné Švandrlíkově knize pravil žák Kopyto svému příteli Mňoukovi, a Berta to měl záhy citelně poznat. Když se poprvé objevil se svým vidlicovým osmiválcem na veřejnosti, hladina odborného mínění se okamžitě zčeřila názory, jakou cestou se vlastně vydal. Nejdřív se spekulovalo se, že základem motoru by mohl být nepříliš známý koncept agregátu Alpine z roku 1968, který Renault zamýšlel jako zkušební pohonnou jednotku pro F1. Blíže pravdě byli asi ti, kteří označili motor Berta V8 za pouhý plagiát legendárního Fordu Cosworth DFV. V jednom časopise se dokonce objevila tato poznámka: „Pokud budete oba motory srovnávat, nehledejte, co mají stejného, spíš zkuste najít, v čem se liší!“ Zastáncům této myšlenky nahrával i fakt, že Berta navázal v roce 1972 styky s Brabhamem, odkoupil od týmu starší vůz BT 23 a jeden náhradní Cosworth. Oreste však tyto útoky sveřepě odrážel: „Berta V8 je především lehčí než Cosworth, dokonce o 20 kilogramů, ale podstatně výkonnější. Bez problémů zvládá maximálních 11 600 otáček, a to všechno bez sebemenších potíží.“ Velice záhy se ukázalo, že praxe byla podstatně jinačí. Podobné dohady se vedly i o převodovce, v níž odborníci definovali zjevně okopírovaný typ Hewland FG 400. Berta se tradičně bránil: „Naše převodové ústrojí je také lehčí, ale zároveň dostatečně odolné a robustní.“ Do třetice si pozorovatelé smlsli na samotném voze. V lepším případě padaly termíny jako hybrid, ti, kdož si nebrali servítky mluvili otevřeně o bastardu, který měl trup totožný s Chevronem z formule 5000 a příď obkreslenou z Brabhamu BT 34. Pokud se podíváme na velice vzácné snímky vozu z dobového tisku, nelze než tento názor potvrdit.
První ostrý test proběhl 16. prosince 1974 na trati Municipal Autodromo Buenos Aires. Kdo by si vsadil na eventualitu, že Berta 1 udělá díru do světa, prohrál by toho dne i poslední kus oděvu. „Zázračný“ argentinský vidlicový osmiválec vykazoval všechny neduhy syrového agregátu, měl nepravidelný chod či přímo vynechával, ale především – výkon byl na hony vzdálen hodnotám uváděným tvůrcem, takže Nestor Garcia-Veiga za volantem prožíval očistec. Berta se pokusil zachránit situaci kvapným namontováním pístů americké výroby, což však přineslo pouze rapidně rostoucí teplotu pohonné jednotky. Ta v nejlepším případě dávala jenom 360 koní, tedy o sto méně než dle Bertových slov „dávno překonaný Cosworth“. K další jízdě už Garcia-Veiga nastoupil s původními Bertovými písty, které však zničily krátce po sobě dvě pohonné jednotky. Mechanici se pokusili ještě o výměnu olejové náplně, ale během několika kol vydechly naposled i další dva agregáty.
Tři týdny před domácí Grand Prix se tým ocitl v nezáviděníhodné situaci. Bertovi bylo jasné, že motory v tomto šibeničním termínu jen těžko uvede do provozuschopného stavu. Navíc mu chyběly mu peníze i náhradní díly. Na druhou stranu si však uvědomoval, že jeho projekt může udržet při životě jenom publicita, díky níž by mohl vyřešit nedostatek financí. Rozhodl se proto riskovat a bez patřičného technického zabezpečení přihlásil svůj vůz do obou úvodních jihoamerických závodů sezóny. CSI jeho přihlášku potvrdila a přidělila mu startovní číslo 29.
HOŘKÝ KONEC S ČERNÝM HUMOREM
Překvapením nebyl konec, ozval se totiž – Wilson Fittipaldi. Soupeř z „nenáviděné Brazílie“ nabídl Bertovi svůj rezervní osmiválec Cosworth s přáním, aby se na start prvního závodu nové sezóny mohly postavit dvě jihoamerické konstrukce. Měl jedinou podmínku: Berta mu měl vrátil motor v provozuschopném stavu. A tady se rozebíhá hned několik spekulativních myšlenek, co vlastně starší Fittipaldi svou nabídkou sledoval. Nelze samozřejmě vyloučit, že jeho návrh byl opravdu upřímný a měl podpořit nastupující éru jihoamerických vozů, kterými se jejich tvůrci rozhodli konkurovat „britským garážmistrům“. Zlí jazykové se spíš kloní k názoru, že si Wilson tímto krokem chtěl udělat alibi pro případ, že by premiéra jeho vlastního „dítěte“ Copersucar-Fittipaldi dopadla neslavně (to se také stalo, vůz byl ozdobou konce startovního pole, starší Fittipaldi kvůli prasklé hřídeli jako vůbec první ze závodu odstoupil, jeho vůz navíc po defektu zachvátily plameny a zcela shořel). Dalo se totiž předpokládat, že nevyzrálá Berta dopadne ještě hůř. Oreste však po krátkém rozhodování zápůjčku odmítl – zdůvodnil svůj postoj tím, že Cosworth by do jeho vozu nešel zamontovat. To se zdá být krajně nepravděpodobné, protože odborníci Bertu V8 označili za prakticky identickou s Cosworthem, tedy včetně základních rozměrů. A tak jako nejakceptovatelnější se jeví ta eventualita, že Berta si byl vědom nedostatků trupu, jeho malé flexibility a velkých vibrací, které by Fittipaldiho motor zcela jistě poslaly do věčné výslužby. Proto zdvořile poděkoval a funkcionáře CSI požádal o zrušení přihlášky. Éra vozu formule 1 s typovým označením Berta 1 se uzavřela.
Uzavřela? Kdepak – Berta zvolil kotrmelec do protipohybu a nepovedenou „efjedničku“ přetvořil zpět na formuli 5000. Tentokrát mu to trvalo až do konce léta 1975, už se vyhnul experimentům a zvolil osvědčenou a prověřenou pohonnou jednotku – pětilitrový Chevrolet. V zářiových závodech v Long Beach a Riverside se do vozu posadil Američan Don Simpson, v říjnovém podniku v Laguna Seca ho vystřídal Luis di Palma. Poslední závod sezóny absolvoval v kokpitu Berty neznámý mladíček jménem – Rick Mears. Ano, pozdější čtyřnásobný vítěz slavných 500 mil INDY dostal příležitost ve voze, který ani jednou nedojel do cíle – a ani on z této nemilé série nevybočil. Jednu výjimku však dokázal – až do svého odpadnutí s podceňovaným vozem vedl.
Berta se pak vrátil ke konstrukci vozů pro seriál Formule Mecanica a až do roku 1979, kdy byla tato kategorie kvůli ropné krizi zrušena, opět našel půdu pod nohama. Jeho vozy byly v této oblasti historicky nejúspěšnější, přivezly mu 45 vítězství a 5 mistrovských titulů. Poté přesunul svou pozornost na nižší jihoamerické formule. S nimi je spjat i jeho poslední neúspěch – pod dojmem úspěchů v seriálech Codasur F3 a SudAm F2 poslal v roce 1988 do Evropy vůz Berta s motorem Renault 18 a převodovkou Meriggi-Renault. Vůz s trupem na bázi hliníkových voštin a uhlíkatých vláken a konvenčními závěsy a odpružením pilotoval Marc Hessel, jenže Bertovi poněkud uniklo, že v německém šampionátu F3, kam upřel svou pozornost, jsou poněkud odlišná pravidla a technika na podstatně vyšší úrovni. Hessel si musel připadat stejně bezmocně jako druhdy Garcia-Veiga při testech vozu F1 pro Bertu znamenalo toto fiasko definitivní návrat do jeho jihoamerického působiště.
Slávu z tohoto pohledu nepříliš úspěšné značky nakonec pozvedli Bertovi potomci Oreste jr. a Brian. Na sklonku milénia vytvořili úspěšnou verzi Fordu Escort pro argentinskou sérii TC2000. Její kvalitu dokládají tituly z let 1997, 2000 a 2001.
Uvedené fotografie jsou použity z dobového tisku.
Fotogalerie
-
VIDEO: Klabzubova jedenáctka z Převýšova. Tady je Pilař doma
Jako by v té chvíli ožil slavný příběh Eduarda Basse o Klapzubově jedenáctce. Jedenáct…celý článek
-
Nymburk vyzve zase Prostějov, Děčín v rozhodujícím zápase padl
Potřetí za sebou budou hrát s Nymburkem o ligový titul basketbalisté Prostějova. Hanáci…celý článek
-
Krásná oštěpařka Leryn Franco: Chlapi, potřebuju pomazlit!
Jsem sexy modelka, olympionička, je mi třicet let a potřebuju chlapa. Zn.: Nutně! Tak…celý článek
-
FOTO: To je trénink na Švédy! Češi si zahazovali hokejky a rvali se
FOTOGALERIE | Už se to blíží, čas do rozhodující bitvy se krátí. Čeští hokejisté…celý článek




