31. 05. 2011
39 komentářů
Články z Auto.cz
Je jedno, kdo a co o Monacu řekl, k čemu ho přirovnal nebo jak ho hodnotil. Grand Prix přežívající v ulicích města hazardu je zřejmým anachronismem, bez něhož to v F1 prostě nejde. A ačkoliv se asi většina pilotů ztotožňuje s výrokem Jochena Rindta „Monaco mi stačí jednou za rok“, přesto se sem opakovaně vracejí.
Pokud se kdy mluvilo o formuli 1 jako o cirkusu, tak závod na komunikacích Monte Carla se jevil jako parádní číslo programu z tohoto prostředí. Nutno ale přiznat, že si zachoval svou originalitu a výjimečnost, vždyť si jenom vzpomeňme, kolik měl konkurentů: Long Beach, Detroit, Phoenix, Dallas, mluvilo se o Paříži, New Yorku, Moskvě, Budapešti, Římě. Monaco přestálo dramatické chvíle, kdy po velkých kolizích mělo na kahánku, boom městských okruhů, rozhodně lépe zajištěných a kapacitně více přijatelných. Odrazilo i týmový nápor v roce 1983, kdy ještě důsledné zastupitelstvo města důrazně vztyčilo varovný prst a s odvoláním na monacký zákoník nepovolilo tehdejší sezónní hit – doplňování paliva během závodu. Prošlo si i kritikou, když tu v roce 1967 na nábřeží, pár metrů od mořské hladiny, uhořel Lorenzo Bandini. Zažilo opojnou filmovou kariéru díky Frankenheimerově filmu Grand Prix, při jehož natáčení se Yves Montand v pasáži dnešní šikany na nábřeží dostal do kontaktu se skálou, naštěstí pro něj, vůz a film šlo pouze o drobné šrámy.
Trať prožívala velké množství změn a úprav – pověstný tunel, jak ho známe z dnešních dnů, vznikl až v roce 1974 v důsledku stavby hotelu, jehož název dlouho zněl Loews. Jedna z divácky nejatraktivnějších pasáží kolem plaveckého bazénu byla realizována při rozšiřování přístavu v roce 1973. Zcela jinak vypadaly před půl stoletím (i poněkud později) zatáčky La Rascasse a St. Dévote (rovněž přepracované v 70. letech), a pamětníci si určitě vybaví, že ulička depa vypadala také odlišně od podoby, kterou známe dnes. Zažili jsme tu mnoho bizarních příběhů – ať už zmiňovanou uvolněnou poklici kanálu, která se stala osudnou Rubensi Barrichellovi, téměř legendární bouračka Claye Regazzoniho, který v závodě F2 doslova podletěl svodidla (dodnes nahání hrůzu fotografie těsně před překážkou, která působí dojmem, že Rega musí přijít o hlavu), dále vodní radovánky Alberta Ascariho a Paula Hawkinse (s desetiletým odstupem), při nichž ale ani nemuseli zasahovat žabí muži. Sem můžeme zařadit i požár v hotelu Loews, při jehož hašení protekla voda až do tunelu a nažhavení piloti museli čekat, až trať vyschne. Nemá snad ani smysl vypočítávat velké množství kolizí – nakonec hned v úvodním ročníku F1 1950 skončilo v Tabákové zatáčce v prvním kole devět vozů, a poprvé a naposled v historii tohoto závodu následoval čtyřletý oficiální půst. Byly tu i nezapomenutelné závody, jako snad už desetkrát vzpomínaný rok 1982 a dešťová ruleta v posledních dvou kolech, na které vydělal Riccardo Patrese, zrovna tak neuvěřitelné finále Jochena Rindta (1970), který využil před poslední zatáčkou potíží Jacka Brabhama a zvítězil, úžasná stíhačka Claye Regazzoniho, který vyvrátil názor, že se tady nedá předjíždět – zdolal kolo na kolo čtyři soupeře a k velké slávě mu chybělo pár metrů a předstihnout toho posledního, Jody Schecktera. A při památce na postavu knížete Rainiera III., manžela slavné herečky Grace Kelly, si nelze nevybavit rok 1970, kdy ztrémovaný kníže při oficiálním uzavírání trati neodhadl ve svém mercedesu zatáčku a skončil v bariéře. Vybírat je těžké, snad každý fanda této trati má svůj názor, co bylo nejdramatičtější a nejzapamatovatelnější.
Říká se, že kdo vyhraje v Monte Carlu, může se cítit, jako kdyby získal mistrovský titul. Pokud bychom to vzali za dogma, galerie světových šampionů by se nám pořádně rozrostla: kýžených titulů by se dočkali korunní princové Stirling Moss, Patrick Depailler, Ronnie Peterson či Carlos Reutemann, s nimi by se radovali Maurice Trintignant, Bruce McLaren, Gilles Villeneuve, Riccardo Patrese, Jean-Pierre Beltoise, Olivier Panis, Juan-Pablo Montoya, Jarno Trulli a Mark Webber. A určitě není nezajímavé si povšimnout tří jmen. Čtyřnásobný vicemistr světa Stirling Moss tu vyhrál třikrát, zatímco například mistři světa Nelson Piquet, Jim Clark či Emerson Fittipaldi, za jejichž jmény se skrývá dohromady sedm titulů, ani jednou nevstoupili do knížecí lóže jako první. Maurice Trintignant vyhrál v životě pouze dva závody F1 – a pokaždé v Monacu, a to samé můžeme říci o dalším Francouzi Jean-Pierre Beltoisem, pouze s tím rozdílem, že on vyhrál jen jednou.
Tolik historická exkurze, které však učiním ještě jeden apendix. Týká se tréninkové nehody Sergia Peréze a Nico Rosberga. Rozebírat to, co vidělo maximum lidí nemá příliš velký smysl, snad jen připomenout právě onu nešťastnou paralelu s rokem 1994. Tehdy se téměř navlas stejně vyřítil z tunelu černý Sauber ze startovním číslem 29, za jehož volantem seděl Rakušan Karl Wendlinger. Stačila chvilička a vůz letěl bokem přímo na dělící pás, který tenkrát chránily plastové barely naplněné vodou. Náraz bariéru doslova rozmetal a Karl po fundovaném zákroku záchranářů skončil v nemocnici, kde nikoli v kómatu, ale v řízeném umělém spánku (naordinovaném kvůli nebezpečnému otoku na mozku) vybojoval nejtěžší závod svého života. Z tohoto hlediska je důležité připomenout právě tuto havárii, protože s tragédií na Imole téhož roku položila základ ke zcela nové koncepci bezpečných monopostů.
Závod v monackém knížectví je – jak už se několikrát zdůraznilo – ukázka formule 1 postavené na hlavu. Porušuje snad všechny bezpečnostní předpisy, za normálních okolností by na trať 24 monopostů vůbec nemělo vyjet (byly i ročníky, kdy byl počet startujících omezen na dvacet, osmnáct a dokonce i pouhých šestnáct vozů). Od té doby se mnohé změnilo, peníze jsou stále častěji pouze až na prvním místě a snaha zviditelnit se v tomhle snobském prostředí odsouvá do pozadí i ty nejvážnější argumenty. To, kvůli čemu by se kterákoli jiná trať okamžitě zavřela, tady prochází s blahosklonným úsměvem a vírou, že piloti budou natolik svéprávní a bezchybní, že nějaký velký karambol nepřipustí. A světe zboř se, ono to pořád tak nějak vychází. A je třeba si upřímně přiznat, že pohled onboard kamery nabízí záběry skutečně natolik fascinující, že se prostě ono oko přimhouří a ještě více se budou oslavovat novodobí rytíři bez bázně a hany.
Přistupme však k tomu, co je nejočekávanější. Letošní ročník bude hodně dlouho diskutován, možná jako předčasně ukončený závod v roce 1984, po němž se příznivci F1 dlouze dohadovali, zda bylo vítězství darováno Prostovi, jestli mu chtěl Jacky Ickx v roli ředitele závodu pomoci a spekulovalo se, či nebyl náhodou mladý nováček Ayrton Senna připraven o vítězství. Podobné emoce vyvolává i letošní ročník, i když tady se naopak neukrajovalo. Diskusní fóra přetékají otázkami, co má za smysl dojíždět závod po povolené výměně pneumatik, která vše, co se do té doby stalo, vlastně degraduje. Je pravda, že do všech taktických plánů je nutno zakalkulovat i případnou nehodu či nasazení safety caru, ale brutální smazání rozdílů po restartu z něj udělalo opravdu jen a pouze zbytečnou frašku, která nebyla ani avizovanou podívanou pro davy – protože ty to rozhodně nenadchlo. Člověka napadne plno příměrů, ale nechme je stranou, protože by stejně nevystihly ten podstatný problém. Pokud jsou pravidla nastavena tak podivně, bylo skutečně zbytečné povolávat startovní pole opět do zbraně – piloti odjeli dostatečnou část závodu na to, aby brali plný počet bodů a Pastor Maldonado se mohl těšit z nečekaného a naprosto zaslouženého úspěchu. Že ani Alonso a Button v prodloužené do žádného rizika s ohledem na vyrovnání handicapů povolením výměny pneumatik nepůjdou, bylo jasné od prvních metrů nebo i dost dlouho před nimi. Protože už Regazzoni po již zmíněném duelu se Scheckterem (1979) v posledním kole pronesl větu, která v Monacu v takové situaci platí bez výjimky: „Chtěl jsem ještě útočit, ale pak jsem rychle změnil taktiku. Raději druhé místo než hromadu šrotu.“ A po bouřce v Maranellu by asi v případě Fernandova odstoupení v nástavbě Grand Prix vypuklo tornádo.
Poprávu může litovat dané okolnosti Jenson Button, který opravdu zvolil komplikovanější strategii, ale vcelku fungující. Ono vůbec vymýšlet cokoli pro Monaco je nikoli sázkou do rulety, ale tahání králíků z klobouku. Na rozdíl od ostatních okruhů jsou tu veškeré negativní vlivy ještě znásobeny – nebezpečí chyb pramenících z velkého soustředění, nevyzpytatelnost při zdolávání pilotů o kolo zpět i hrozba nějaké zásadnější kolize. Všechno může předem stanovený plán rozmetat snáze než pověstný domeček z karet. Můžeme se jenom dohadovat, zda by exmistři světa ve voze rudém či stříbrném dokázali zdolat obhájce titulu, ale troufnu si zalicitovat a říci, že posledních pět kol by bylo stejně dramatických jak ty zcela finální v roce 1992, kdy se Mansell pokoušel dostat před Sennu. A na rozdíl od tehdejšího duelu bychom se tu možná i změny v pořadí dočkali.
Tím se dostáváme k otázce předjíždění, spjaté s Lewisem Hamiltonem. Brit šlápl trošku víc do porcelánové zóny, než je běžné, také střepy lítaly kde se dalo. Kajícně se sice omlouval, ale dojem z jeho výstupu to nijak neumaže. Tvrdit, že se do něj komisaři trefují, protože má jinou barvu pleti byl úlet, který si velice rychle uvědomil sám. Pokud požadoval po komisařích, aby přimhouřili očko nad tím, že si v rychlém tréninkovém kole střihl šikanu jinak, než měl, to zase zavání korupcí. Lewis měl v tréninku prostě smůlu a doslova s týmem prokaučovali čas vhodný k vyjetí. S jeho závodními prohřešky to je poněkud složitější. Nikdo nemůže zpochybnit, že Brit je opravdu bojovník a nespokojuje se s pozicí danou, jakmile je před ním soupeř, jede na doraz a bere na sebe vědomě riziko, že může skončit i mimo trať. Nakonec si stačí vzpomenout na Itálii 2009, kdy šel v posledním kole do souboje a výsledkem byl zdemolovaný vůz. Jenže je také třeba si uvědomit některé okolnosti – jak Massa, tak Maldonado byli v zatáčce před ním, zcela jednoznačně, na to existují průkazné záběry. Hamiltonovi zastánci mohou oprávněně argumentovat, že se pokusil získat pozici – pak je ale nutno zahodit veškeré ohledy a pouštět i takové souboje, kdy někdo přiletí z boku jako torpédo a prostě soupeře sejme. Přeci jenom tu existuje určitý úzus o tom, že pilot jedoucí do zatáčky jako první si může volit stopu. Argument, že Massa a Maldonado měli udělat Hamiltonovi místo bych zamezil otázkou – proč? Jen proto, že chtěl předjíždět? Bude někdo v budoucnu vyklízet stopu jen proto, že soupeř nasadí k předjetí? Těžko. Lewisovu snahu samozřejmě je možné ocenit, ale pokud má závodní dráha nějaká pravidla, je se jich nutno držet. V tomhle případě bych se jednoznačně postavil za názor, že přemotivovaný Hamilton prostě odhryzl ze závodního krajíce víc, než měl. A vezmeme-li to z druhé strany, byl to on, kdo nakonec pro body dojel a oba jeho soupeři skončili na trati bez jakéhokoli výsledku.
Možná bych měl věnovat další obšírný prostor Sutilovi, Alguersuarimu, Petrovovi… ale to by bylo jenom opakování a rozebírání daných událostí. Možná někdo bude vyčítat pilotu Force India, že pokračoval s poškozeným vozem, ale ruku na srdce, kam ho měl odstavit, když se nacházel v ideální stopě se smečkou vozů v zádech, navíc včetně vedoucí trojice? To je právě záludnost Monaca, že tam vůz nelze odklidit nikam. Petrov havaroval v místě, kde už jsme těch karambolů něco viděli, a zpočátku se nezdálo, že by šlo o nějak masivní úder. Naštěstí i on vyvázl relativně dobře, třebaže byl z vraku hodnou chvíli dobýván. Kvality určitě ukázal Pastor Maldonado a Kamui Kobayashi pomalu ale jistě klepe na brány elitní společnosti japonských pilotů, i když Suzukiho a Satovo historicky nejlepší umístění pro jezdce Země vycházejícího slunce ještě neohrozil. Ale kdo ví, třeba už příště.
Jisté je jedno – Monaco opět už poněkolikáté dokázalo zamíchat kartami lépe než na hracích stolech a kulička v ruletě, i když nakonec skončila na obvyklém čísle, se dlouho tvářila hodně nevyzpytatelně. Bylo by určitě dobré, kdyby to vydrželo i do Kanady.
RoBertino
P.S.
V minulém paddocku mi bylo láno za používání cizích výrazů, proč to dělám a podobně. Osobně si myslím, že pro výraz „tyresaver“, tedy ten, kdo dokáže šetřit pneumatiky, se asi český ekvivalent bude hledat špatně. Kolem nás se to anglickými výrazy jen hemží, každou chvíli slyším, že je něco cool, to a to je trendy, všude jsou skvělé outfity… a nad tím se nikdo nepozastavuje. I ve formuli 1 máme už zavedené výrazy, namátkou když se mluví o rainmasterovi nebo o stintu, nikdo už nad tím hlavou nekroutí.
-
VIDEO: Klabzubova jedenáctka z Převýšova. Tady je Pilař doma
Jako by v té chvíli ožil slavný příběh Eduarda Basse o Klapzubově jedenáctce. Jedenáct…celý článek
-
Nymburk vyzve zase Prostějov, Děčín v rozhodujícím zápase padl
Potřetí za sebou budou hrát s Nymburkem o ligový titul basketbalisté Prostějova. Hanáci…celý článek
-
Krásná oštěpařka Leryn Franco: Chlapi, potřebuju pomazlit!
Jsem sexy modelka, olympionička, je mi třicet let a potřebuju chlapa. Zn.: Nutně! Tak…celý článek
-
FOTO: To je trénink na Švédy! Češi si zahazovali hokejky a rvali se
FOTOGALERIE | Už se to blíží, čas do rozhodující bitvy se krátí. Čeští hokejisté…celý článek
