04. 07. 2011
14 komentářů
Články z Auto.cz
Valencia je určitě velice krásná, stačí pár pohledů na kouzelně vyvedený přístav, letmé vnímání tamní architektury, šplounavé vlnky s luxusními jachtami a lepé děvy dovádějící v bazénech a okolí. Jen kdyby to tolik nekazily ty řvoucí formule….
Kupodivu jsem se nezbláznil ani nezranil, jak se to občas stává. Jen jsem si asi třikrát dovolil sebemrskačský akt a podíval se znovu na Grand prix Evropy. A přitom mohutně dumal a přemýšlel – co vlastně rozebírat? Opěvovat sklopný most? Proč ne, jenže to samo o sobě nemá se závody až tak moc společného. Nebo jásat nad šestým triumfem Vettela? To jsem také zavrhl, protože když se něco děje opakovaně, euforie nad tím se začíná vytrácet jak bublinky z toho nejlepšího šampaňského. Připomínat Webberův karambol? To by samozřejmě šlo, ale ten je ještě v dobré paměti, protože si nemyslím, že by vzpomínkový koeficient fanoušků F1 byl natolik děravý.
Suma sumárum, závody jako evropská Grand Prix jsou spíš za trest. Téměř dvě hodiny sedíme u obrazovky a čekáme, že se snad stane něco zásadního, a ono nic. Nikoliv, nechci přivolávat karamboly a neštěstí, ale po Kanadě byla Valencia něčím jako když si zajedete na dostihovém plnokrevníkovi a potom vás posadí na pivovarského valacha. Můžete poprávu namítat, co lze očekávat od městského okruhu. Rozhodně bych Valencii tímhle titulem nepoctil, spíš bych ji nazval tratí industriální – pokud bychom chtěli udělat nějaký český ekvivalent, tak nejlépe by se hodila průmyslová zóna Čestlice-Průhonice. Je samozřejmě pravda, že tento typ okruhu žádné velké předjížděcí eldorádo nedovolí, ale pak se nutně vkrádá na mysl otázka, zda je vůbec nutný. A s ní hned kvačí další: zda v dnešní době není jedno, na jakém okruhu jsme, když se stejně předjíždí – slovy podobnými jedné slavné reklamě – tak nějak divně.
O systému DRS se už napsalo hodně. Jak zvýhodňuje či znevýhodňuje, ubližuje či pomáhá. Názor na něj není a nemůže být jednoznačný, on totiž problém bude asi někde jinde. Nejen v přetechnizování formule 1 jako takové, ale vůbec v celé době. Vývoj je zákonitý a celkem je pochopitelné, že v době počítačů s pamětí daleko za miliony terabytů už nelze udělat krok zpět k rýsovacímu prknu. A můžeme nostalgicky zatlačovat slzy do očí, s tím nehneme. Tedy ono by se hnulo, kdyby se zakázalo používání této formy konstrukce. Když se nad tím totiž zamyslíte, může dneska „efjedničku“ (s nadsázkou řečeno, ovšemže) navrhnout i dítko školou povinné. Vždyť máme na všechno programy – zadám parametry, vyhledám příslušný program, fláknu ENTER – pink! a autíčko je na světě. Kdyby Brian Lisles v roce 1986 tušil, co spouští. Ale nelze vinit tehdejšího konstruktéra Tyrrellu, kdyby to nebyl on, našel by se někdo další. Jak zní ono okřídlené rčení – a není důležité, kdo je jeho autorem: „Letíme stále kupředu a kvalitněji, což také může být jen naše zbožné přání. On se totiž nikdo neptá, jestli je každý vývoj zákonitě i lepší.“
Vím, že jsem v Paddocku často podsouval období let šedesátých a sedmdesátých. Neváhal bych je nazvat zlatým věkem formule 1. V současné době se mi daří dolaďovat velké retrospektivní celky o jednotlivých ročnících. Popisoval jsem Grand Prix Španělska 1975 a vyšla mi na 8 stran formátu A4 (a to, prosím, bez obrázků!). Kdybych chtěl psát o letošní Grand Prix Evropy, skončil bych po dvaceti řádcích. Jistě, ve Valencii se sem tam předjíždělo, hlavně díky tomu, že jedna část pilotů měla pneumatiky v jiné fázi opotřebování. Trošku mi to připomíná jeden zápas dvou našich celků, které chtěly udělat divákům radost. Tak se hráči dohodli, že nejdřív dá jeden tým gól, druhý po dvaceti minutách vyrovná. Pak hosté dostanou šanci kopat penaltu (to aby si lidé zanadávali) a domácí v drtivém náporu vyrovnají. Šlo o poslední kolo, všichni se bavili a jen málokdo tušil, že naň byla vybudována chatrč. A současná formule mi připomíná víc takovouhle taškařici. Musí se vymyslet deset pomocných fíglů, aby vůbec diváci viděli něco z toho, čemu se říká závodění. Nařizují se výměny, omezení, klape se křídlem, tu se přidává energie… a ve finále, pokud nezačne slejvák, to vyznívá tak nějak do prázdna. Najednou si člověk říká, že měl vlastně štěstí, když viděl ony bohatýrské doby, kdy se do jedné zatáčky řítila čtyři auta najednou – nebo třeba rok 1974: v polovině sezóny, tedy po osmi závodech, šest různých vítězů. Ano, možná pláču na docela špatném hrobě, ale pořád ještě jsem schopen vzpomínat a říkám si, zda dokonalost není někdy lékem, nýbrž zabijákem. Zažili jsme to ve filmu, kde se reálně natočené scény daly spočítat na prstech jedné ruky, v hudbě, kde prakticky nebyli potřeba hudebníci, všechno za ně udělal program. A formule 1 tímto trpí poslední roky stále víc a víc, umělé předjíždění, které nakonec stejně potvrdí setrvalý stav, ji bude nadále okrádat o přízeň. Už jenom fakt, že se pořád hledají nové, komplikovaně složité cesty, jak se vrátit k jednoduchému závodění, ukazuje, že odliv diváků pokračuje. Kdyby totiž byla F1 i nadále tak zajímavá, těžko by se čachrovalo s pomůckami, hejblátky a v neposlední řadě i s bodovacím systémem (který je jen jakousi inflací hodnoty bodů, sám o sobě žádnou změnu nepřinesl). Máme profesionální odvětví na superúrovni, skvělé zajištění, luxusní mobilhomy a transportéry, kosmické materiály – a když se podívám do roku 1973, kdy McLareny stály v Rakousku na slámou podložených místech na louce, napadne mě kacířská myšlenka, jestli v tom nebyl onen pes, který je umístěn pod zeminu. Neboli zakopaný pes. Že je něco drahé a napohled to bombasticky vypadá, ještě to neznamená, že to je dobré.
Jenže formuli 1 nezmění nářky. Zamilovali jsme si ji v nějaké době a musíme tedy snášet fakt, že se nám mění. Smířit se s tím ale nemusíme, v tom je ona výhoda. Můžeme se totiž rozhodnout, zda budeme obdivovat piloty, kteří museli na trati bojovat o každou pozici jen plynem, brzdou, spojkou a volantem, nebo novodobé hrdiny, kteří jako v počítačové hře namačkají 50 funkcí a vlastní jízda už není požitkem a bojem, ale vědeckou prací.
Měl jsem psát o Grand Prix Evropy. Omlouvám se všem, které jsem zklamal, ale už jsem řekl, že stejně jako nejde jásat nad výkonem fotbalové reprezentace, která po dvou remízách 0:0 získala pohár, nelze ani jásat nad závodem, ve kterém se kromě zastávek v depu a drobných šťouchanců nic nedělo. Budu tedy doufat, že Velká Británie, která v mnou již několikrát zmíněných 70. letech přinášela dramata opravdu zapamatovatelná, to zlepší.
A opravdu na závěr – neustrnul jsem v jedné době a netluču tu pěstí do stolu s tradičními výkřiky „… jo, to za mejch mladejch let…“ Jen mě neuspokojí, když se místo závodu dívám na něco, co by se s menší či větší nadsázkou dalo nazvat testovací jízdou v závodním režimu, což mi nedokáže kompenzovat ani onen pohled na krásná závodní auta. Pochopím, když nebudete mít stejný názor, jsem rád, že se o něj budu s vámi moci podělit.
RoBertino
-
VIDEO: Klabzubova jedenáctka z Převýšova. Tady je Pilař doma
Jako by v té chvíli ožil slavný příběh Eduarda Basse o Klapzubově jedenáctce. Jedenáct…celý článek
-
Nymburk vyzve zase Prostějov, Děčín v rozhodujícím zápase padl
Potřetí za sebou budou hrát s Nymburkem o ligový titul basketbalisté Prostějova. Hanáci…celý článek
-
Krásná oštěpařka Leryn Franco: Chlapi, potřebuju pomazlit!
Jsem sexy modelka, olympionička, je mi třicet let a potřebuju chlapa. Zn.: Nutně! Tak…celý článek
-
FOTO: To je trénink na Švédy! Češi si zahazovali hokejky a rvali se
FOTOGALERIE | Už se to blíží, čas do rozhodující bitvy se krátí. Čeští hokejisté…celý článek
