Jedno okřídlené rčení praví, že aby velcí mohli vyniknout, potřebují k tomu zástup malých. To ovšem neznamená, že by onen kompars byl nějak méněcenný. Pokud chceme mluvit o existenci týmu Theodore, musíme rovněž vzpomenout osudy muže, který strávil ve formuli 1 ještě další sezóny, historie je to provázaná, že ji nelze oddělovat. Onen stále usměvavý drobný Asiat se rozhodně nemůže řadit k těm úspěšným, ale byl jednou z nejvýraznějších postav, dotvářejících onen zvláštní kolorit královny automobilového sportu.
Theodore „Teddy“ Yip přišel na svět v sumaterském Medanu v roce 1907. Jeho rodiče pocházeli z Číny, ale vzhledem k tomu, že Medan spadal pod holandskou koloniální državu, měl Teddy oficiálně nizozemskou příslušnost. To mu umožnilo studovat v Amsterdamu, kde kromě ekonomického vzdělání rozvíjel i další jazykové znalosti – k šesti čínským dialektům přidal postupně angličtinu, němčinu, francouzštinu a pochopitelně holandštinu. Po válce se vrací do Asie, jmenovitě do Hong Kongu, a tady si ještě osvojí malajštinu a thajštinu. Jak sám později přiznával, část jeho obchodních úspěchů tkvěla právě v neobvyklé jazykové kombinaci. „Asiaté si mysleli, že mě Evropa zbavila svazků s rodnou oblastí – a Evropané díky mému vzhledu zase mysleli, že zvládnu jen základní fráze,“ vysvětloval později věčně usměvavý Yip, o kterém jeho přátelé a známí vždy říkali, že ho snad nikdy neviděli se mračit.
Základ svého jmění, které mu později otevřelo cestu do motoristického světa, začal Yip budovat v roce 1962, kdy se svým švagrem Stanleyem Ho a dalšími dvěma partnery Yip Honem a Stanleyem Fokem založili společnost Sociedade de Turismo e Diversoes de Macau. Yip totiž dobře pochopil turistický potenciál Macaa a podařilo se mu rozjet úspěšnou síť kasin, lokálních heren a zábavních podniků, mezi něž patřilo i vyhlášené Casino Lisboa. Záhy rozšířil své aktivity na přepravní společnost, obchod s automobily, prodával i rýži, obilí a cukr. Zřídil také pravidelnou přepravu mezi Macaem a Hong Kongem, zajišťovanou v té době módními raketovými čluny (podobné byly k vidění například v tehdejším SSSR, kde ovšem brázdily nejčastěji řeky, a v Polsku na trase Sopoty-poloostrov Hel).
Yip si dopřál i rozptýlení v podobě závodů, v 50. letech to zkoušel v závodech cestovních vozů za volantem Jaguaru XK 120, ale sám o sobě říkal, že kdyby obchodoval tak, jak si vedl na tratích, těžko by si vydělal na obligátní misku rýže. Objektivně dodával, že v jeho případě nebyla drobná postava výhodou, ale překážkou. Přesto v roce 1963 mohl do svého závodnického života zapsat úspěch na Jaguaru E v závodě v Guii – dojel třetí. Na čas se potom se světem rychlých kol rozloučil a pokračoval ve svých podnikatelských aktivitách.
Po světě rychlých kol ale Yip pošilhávat nepřestal, využívá svého věhlasu a při aktivitách v asijské oblasti podporuje některé zahraniční piloty. Při Grand Prix Singapuru (která byla součástí australské série F2) financuje Australana Verna Schuppana, který nakonec tento závod vyhraje. Yip se tím dostává do povědomí lidí fungujících v motoristickém sportu a výsledkem je kontakt s Irem Sidem Taylorem.
Do sezóny 1974 vstupuje Yip jako hlavní sponzor Briana Redmana ve formuli 5000. Pro naše líčení není až tak podstatné, že Brit seriál, který býval nazýván “levnější forma F1”, vyhrává, jako spíš opakované setkání se Schuppanem a postup do kategorie nejvyšší. A jak to bývá, důvodem jsou určité personální přesuny, které u Teddyho budou ještě několikrát hrát roli. Rikky von Opel, muž, který svými prostředky a výmluvností inicioval vznik týmu F1 Ensign, nebyl spokojen s dalším vývojem a značnou část svého dědictví vložil do rukou Bernie Ecclestoneovi, aby mohl prožívat příjemnější závodní chvíle v kokpitu Brabhamu. Ensign ale dlouho osiřelý nezůstal, spřežení Schuppan-Yip dosáhlo velice rychlé dohody s jeho šéfem Mo Nunnem. Červený vůz ozdobený bílými orientálními znaky však nedosáhl nijak výrazných výsledků a dokonce si uřízl ostudu, když se ve Švédsku postavil Schuppan ilegálně na trať (nekvalifikoval se). Pikantní na celé věci je, že si toho pořadatelé všimli až v cíli, kde Schupanna (dojel na posledním místě s tříkolovou ztrátou) diskvalifikovali! Když se kvalita vozů nezlepšila, Yip kontrakt s Nunnem přerušil a vrátil se zpět do Asie.
Formule 5000 se v polovině 70. let zdaleka netěší masovému zájmu, ale na severoamerickém kontinentu má i díky domácím patriotům určitou odezvu. Yip si rovněž hodlá ukousnout trochu z koláče popularity a stává se sponzorem Alana Jonese, který v jeho barvách vyhrává dva závody. Efekt to má však jinde – opět se protínají cesty Taylora a Yipa a Ir doporučuje svému příteli jistého Francouze, který podle jeho názoru může vyšplhat až na trůn formulového krále. Jeho jméno je Patrick Tambay. Tenhle bývalý lyžař už zaujal Kena Tyrrella, ale sveřepý Brit si ho nechá proklouznout mezi prsty, když vsadí na jeho krajana Leclera. V roce 1977 Patrick po neúspěšném debutu u Surteesu zkouší štěstí u Ensignu, ale naráží na neochotu Regazzoniho poskytnout mu náhradní vůz. Na scéně se objevuje Yip a řeší věc naprosto elegantně: u Nunna prostě objedná další šasi, na kterém bude Tambay jezdit až do konce sezóny pod hlavičkou Theodore Racing Hong Kong!.A Francouz se postará o vynikající sérii a do jisté míry i sladkou pomstu mnohem zkušenějšímu Švýcarovi za předchozí neochotu: V GP Německa, kde “Rega” havaruje prakticky na startovním roštu, si Patrick dojede pro bod, a v Holandsku, tedy na Yipově “domácí půdě”, má dokonce na dosah třetí místo. V posledním kole mu dojde palivo… I tak je pátý a překvapivě plní bodové konto Ensignu víc než švýcarská hvězda. Výborný debut podtrhuje pátým místem v Kanadě a právě tyhle výsledky mu přinesou v následujícím roce místo dvojky u McLarenu.
Řeč je ale o Yipovi a především o teamu Theodore – čas ještě nenazrál k tomu, aby se Teddy a Mo spojili. Přes nesporný úspěch se Yip rozhodne jít vlastní cestou a naráží na ambiciózního člověka, který už má v F1 vysoký kredit – Rona Tauranaca. Tento Brabhamův souputník má sice za sebou nemilé konstruktérské rozčarování s Trojanem (1974), ale dle jeho názoru je to všechno jen díky malému rozpočtu. Vše se jeví ideálně – Ron, kterému bude pomáhat i další známý technik Len Bailey, vloží do společného podniku své technické znalosti, Yip finance. Když k tomu připočteme nadějného mladého dravce Eddie Cheevera na postu pilota, mohou být vyhlídky optimistické. Výsledky však byly naprosto opačné. Těžko říci, co vedlo Tauranaca k tomu, aby vytvořil neforemný, hranatý vůz, který si hned při své první prezentaci na trati v Argentině vysloužil přezdívku “tank”. Cheever už po dvou pokusech poznal marnost snažení a ochotně se přesunul k Heskethu, odkud vyhodili pomalou Britku Divinu Galicu. Šanci dostal Fin Rosberg a podařilo se mu v Jižní Africe dostat ohyzdný Ralt TR 1 na start, ale na trati vydržel jen 14 kol. O 15 dní později v deštěm zalitém Silverstone však s přehledem uhlídal za sebou Emersona Fittipaldiho a zvítězil! Samozřejmě, že ne v závodě F1, ale nemistrovském International Trophy, ovšem za účasti zvučných jmen – Hunt, Andretti, Peterson, Depailler, Ickx či Regazzoni zůstali za jeho zády (kriticky však přiznejme, že především díky poruchám).
Ralt se však ukazuje jako vozidlo zcela ničemné a tenhle nemistrovský skok do oblak je výjimkou potvrzující pravidlo. Čtyři další marné pokusy přesvědčily Rosberga, že bude lepší zkoušet raději štěstí u ATS, a Yipa, aby se s Tauranacem rozžehnal a opět raději koupil osvědčený vůz. A tak se Rosberg může později zase vrátit pod hlavičku Theodore Racing Hong Kong, ovšem už v kokpitu Wolfu. Teddy koupil od Waltera Wolfa hned dvě šasi a Rosberg zajel v Německu, Rakousku a Holandsku slušné závody. I ty mu v následujícím roce pomohly do kokpitu továrního týmu Wolfu. Zámořské Grand Prix už Yip neobesílá, místo toho se vydává opět k Nunnovi. Nastává spojení č. 2.
Ensign se v roce 1979 opět zahalil do hávu asijských „klikyháků“ a červené barvy, ale vůz byl velice špatný a piloti často raději odcházeli, než aby se s ním trápili. Daly mizí po první třetině, Gaillard bojuje o kvalifikaci a situaci nezachrání ani čerstvý mistr Evropy F2 Marc Surer v závěru sezóny. Yip si neúspěchy kompenzuje v šampionátu Aurora, kde podporuje Davida Kennedyho (Ir vyhrává tři závody a nakonec o pouhé dva body podlehne celkovému vítězi Rupertu Keeganovi). Ve spojení zůstávají tihle dva i o rok později, kdy už Yip s Nunnem nespolupracuje – Kennedy je tím, kdo Teddyho upozorní na finanční problémy týmu Shadow, načež dojde po GP USA k rychlé dohodě mezi Yipem a šéfém „Stínů“ Nicholsem. Ovšem skutečnost byla poněkud komplikovanější – ačkoliv Nichols Yipovi tvrdil, že v době prodeje už byly vyrovnány všechny předchozí dluhy, následující týdny dostával Teddy nadále upomínky na nevyrovnané pohledávky. Nakonec se novopečený majitel týmu rozhodl k radikálnímu kroku – nechal vyklidit tovární haly v Northamptonu a po dalším marném kvalifikačním pokusu v GP Francie tým definitivně zrušil. V té době už si však zajistil služby konstruktéra Southgateho, a požádal ho, aby na bázi posledního vozu Shadow DN 12 vytvořil nový typ, který hodlal zkoušet v nemistrovských závodech (pohříchu ty už se v té době prakticky nekonají).
A máme tu další návrat kdysi úspěšného spojení – na začátku sezóny 1981 je poprvé na startu čistokrevný vůz Theodore, za jeho volantem bývalá Yipova hvězda Patrick Tambay. I na dalších postech jsou jména známá – v managementu týmu se objevuje starý známý Sid Taylor, další posilou je Julian Randles a vedle zkušeného Southgateho je angažován bývalý Fittipaldiho manažer Jo Ramirez. A hned při debutu nového týmu v Long Beach se Teddy může radovat z mistrovského bodu. Není divu, že si na slavnou Queen Mary, zakotvenou coby plovoucí hotel nedaleko dráhy, pozve 800 hostů a na palubu nechá ve speciálním boxu dopravit svůj nový vůz, aby návštěvníci měli do obdivovat!
Bohužel idyla v týmu dlouho nevydrží – když se u Ligieru uvolní místo po Jabouillovi, který po zranění nohy končí kariéru, Tambay neváhá a odchází (aby ve francouzském týmu nevyjel ani bod!). Nahrazuje ho Marc Surer, který dostal padáka u Ensignu. Ačkoliv se Švýcar snaží a v Holandsku a Kanadě se dokonce probojuje do první desítky, dojem z dobrého úvodu je pryč. Ne však chuť pokračovat – Teddy Yip už má pro rok 1982 připravený inovovaný typ TY02 a za volant se má posadit další jeho známý, Derek Daly. V rostoucí éře turbo však výkony Theodore působí tristně. Daly po třech závodech bere zavděk nabídkou Williamse, odkud odešel Carlos Reutemann, a do Yipova vozu se posadí Holanďan Lammers. S vozem se však nedokáže sžít, navíc se v tréninku na americkou GP v Detroitu zraní, takže ho v tragickém závodě v Kanadě (umírá tu Ital Paletti) nahrazuje Geoff Lees. Jen jediný start Lammerse v Holandsku Yipa přesvědčí, že je nutná další změna, ale nezkušený Ir Tommy Byrne si nevede o moc lépe. Konec roku je vyslovenou katastrofou a Yip musí udělat další zásadní rozhodnutí. Přichází setkání č. 3.
Další motoristický nadšenec Mo Nunn se totiž zmítá ve stejných problémech. A tak se tihle bývalí spojenci a soupeři rozhodnou dál válčit spolu. A tentokrát pod hlavičkou Theodore-Ensign. Nunn poskytne technické zázemí v Lichfieldu, kde bude probíhat vývoj, a konstruktéra Nigela Bennetta, který vytvoří Theodore N 183, Yip se postará o peníze a v jeho dílnách v Birminghamu (asi 30 km od Nunnových hal) budou vozy po závodech repasovány. V roli manažera zůstává Ramirez, Yip si zajistí výhradní spolupráci s ladičem motorů Johnem Juddem. Do měšce přispěje i Kolumbijec Guerrero, jihoamerickou sestavu doplní Venezuelan Cecotto, bývalý mistr řidítek. A zdá se, že nové spojení přináší své ovoce – opět Long Beach, opět velká sláva, protože Cecotto na podceňovaném voze dojíždí šestý! A svět se zdá být růžovější poté, co v oživeném nemistrovském Race of Champions v Brands Hatch si „vypůjčený“ Brian Henton dojede v konkurenci 13 vozů pro 4. místo.
Pohříchu to jsou poslední úspěchy – jestliže ve dvou třetinách sezóny se tým pohyboval na hranici mezi první a druhou desítkou, v závěru už byly rozpory mezi Nunnem a Yipem natolik velké, že tým do posledního závodu vůbec nenastoupil. Tvrdilo se, že za vším jsou peníze, které Teddy odmítá poskytovat, jenže ten oponoval, že Nunn vynaložené sumy dostatečně nezúročil ve prospěch týmu a investoval je do svého chystaného projektu v USA, kde hodlal pokračovat v sérii CART. Yip se navíc pohádal i s Ceccotem, který přes jeho nařízení nešel na mítink pilotů v Monze. Venezuelan měl v následné GP Evropy do prvního tréninku zaplatit pokutu 2000 $, a pro Yipa by byla taková suma splatitelná obratem malíčku. Ovšem Teddy se rozhodl být důsledný a Cecotto tak na start nesměl.
I když v roce 1983 neměl úspěchy v F1, vynahradil si to v Grand Prix Macaa, na jejíž organizaci se aktivně podílel (vozy v jeho barvách tu v letech 1974 – 1982 vyhrály pět závodů). Ve zmíněném roce se výrazně zasadil o to, že závod, patřící do seriálu formule Pacific, se poprvé jel jako podnik F3. Sladkou odměnou mu pak mohlo být, že závod vyhrál na voze Ralt pilot týmu Theodore – Ayrton Senna.
Tím se kariéra Theodore a také onoho podivuhodného muže v motoristickém sportu uzavřela. Theodore Yip byl skutečným milovníkem života – jak sám říkal, dožil se vysokého věku díky martini, krásným ženám, rychlým vozům, stálému cestování, bezbřehé velkorysosti a schopnosti se stále usmívat. Sám o sobě žertem hovořil ve třetí osobě jako o „Teddym co miluje martini“ a vždy s oblibou prohlašoval: „Teddy vás miluje. Proč to říkám? Nic mě to nestojí a udělám tím radost!“ Když slavil své 75. narozeniny, sezval na velkolepou party početný dav svých přítelkyň a obdaroval je přívěskem se vsazeným diamantem ozdobeným vyrytým nápisem Dlouhý život v čínském jazyce. Se svou ženou Susan Ho měl sedm dětí, mnohokrát se také vedly debaty o jeho milostných avantýrách. Yip to komentoval vždy citátem doprovázeným tradičním úsměvem: „Dnešek se už nikdy nebude opakovat, proto si ho pořádně užijme“. Penězi i přes zdánlivé neúspěchy bezhlavě neplýtval, ale když měl pocit, že díky nim může něco udělat lépe, neváhal jich využít. Při zmíněné oslavě na palubě Queen Mary se mu zdálo, že nabízené jídlo není dost dobré – proto nechal okamžitě poslat do Macaa pro svého osobního kuchaře, aby situaci napravil.
Ve svých 80 letech předal své podniky švagrovi, ale i nadále se zajímal o dění v motoristickém sportu. Zemřel v roce 2003 ve věku 96 let.
THEODORE RACING
| Rok | Tým | Piloti | Vůz | Top výsledek | Body |
| 1974 | pouze sponzor | Schuppan | Ensign | 15. místo | 0 |
| 1977 | Theodore Racing Hong Kong | Tambay | Ensign | 5. místo | 5 |
| 1978 | Theodore Racing Hong Kong | Cheever, Rosberg | Ralt | neklasifikován* | 0 |
| 1978 | Theodore Racing Hong Kong | Rosberg | Wolf | 10. místo | 0 |
| 1979 | pouze sponzor | Daly, Gaillard, Surer | Ensign | 11. místo | 0 |
| 1980 | Theodore Shadow | Kennedy, Lees | Shadow | nekvalifikováni | 0 |
| 1981 | Theodore Racing Team | Tambay, Surer | Theodore | 6. místo | 1 |
| 1982 | Theodore Racing Team | Daly, Lammers, Lees, Byrne | Theodore | 14. místo | 0 |
| 1983 | Theodore Racing Team | Cecotto, Guerrero | Theodore | 6. místo | 1 |
*) Vítězství v nemistrovském závodě BRDC International Trophy