| poř. | jezdec | Systém 2010 | Systém 2003-2009 | Systém 1991-2002 |
| 1 | Vettel | 256 bodů | 104 bodů | 84 bodů |
| 2 | Alonso | 252 bodů | 101 bodů | 81 bodů |
| 3 | Webber | 242 bodů | 97 bodů | 76 bodů |
| 4 | Hamilton | 240 bodů | 100 bodů | 76 bodů |
| 5 | Button | 214 bodů | 88 bodů | 61 bodů |
06. 12. 2010
6 komentářů
Články z Auto.cz
Jednou jsem psal jakési pojednání o rekordech a přečetl si moudrou poznámku jakéhosi nejmenovaného člověka – pokud chcete být v nějakých tabulkách, změňte podmínky a překopejte pravidla. Zcela určitě se zapíšete do dějin, a může vám být celkem jedno, zda to bude pozitivně nebo negativně.
Co nelze 61. ročníku formule 1 upřít, to je bezesporu fakt, že mu nechyběly některé atributy, které fanoušci v minulosti postrádali. Měli jsme v posledním závodě hned čtyři adepty na mistrovský titul (třebaže jejich šance byly diametrálně rozdílné), nejmladšího mistra světa, dosud nejvyšší počet závodů v jedné sezóně, patřičné skandály na závodní dráze a především totálně znehodnocené bodování celé soutěže.
O připisování bodů se mluvilo hojně už od samého počátku sezóny a téměř unisono se tvrdilo, že to jednoznačně zvýši atraktivitu šampionátu. Jak však přibývaly jednotlivé závody, zjistilo se, že nový systém je spíše odrazem inflační politiky, v níž se celý svět stále více zmítá. Nepochybuji o tom, že chytré hlavy, které nový bodovací rozvrh připravily, si zároveň připsaly na svá finanční konta pozoruhodnou sumu. Vytvořily model, který ve své podstatě nic zásadního v konání šampionátu neovlivnil, zato rozmetal spolehlivě všechny statistiky v oblasti zisku bodů, takže dlouholetí fanoušci mohli vzít už potřetí své pracně střádané záznamy a použít je tak na podpal ohníčku, který zaplál jako vyjádření smutku nad tím, že v prostředí nejvyspělejší techniky a jezdeckých výkonů občas vládnou totální diletanti. Mnohý příznivec F1 průběžně zaznamenával výsledky Grand Prix do tří (někdo i do čtyř) souběžných tabulek, a až na jemné rozdíly ve spodních patrech startovního pole mu pořád vycházelo to samé, jen k tomu nepotřeboval novátorská hausnumera. Takže ve své podstatě bylo jedno, jestli vítěz dostal 25 bodů nebo deset, šampionát by dopadl vlastně stejně. I když to bude poněkud kontraproduktivní počin, dovolím si hodit na porovnání aspoň ony čtyři nejzásadnější adepty na mistrovský titul plus neúspěšného obhájce titulu:
Co z daného přehledu plyne? Snad jenom to, že rozestupy jsou de facto stejné, v bodovacím klíči, který FIA nonšalantně shodila pod stůl, by výsledky šampionátu byly ještě těsnější. Takže argument o zvýšené dramatičnosti šampionátu bere velice rychle zasvé. Pokud by mi FIA chtěla utrousit do kapsy nějaký ten euromiliónek, mohu navrhnout další zlepšení – ať boduje klidně dvacet pilotů a rozdávají se body v rozložení 100 – 90 – 80 – 70 – 60 – 50 – 40 – 30 – 25 – 18 – 15 – 12 – 10 – 8 – 6 – 5 – 4 – 3 – 2 – 1. Bude v tom ještě větší Kocourkov a fanoušci formule 1 se během vcelku nudných závodů mohou bavit přepočítáváním na předchozí systémy. A konečně by se naplnilo to, čím se zvyšování bodovaných pozic zdůvodňovalo – dostalo by se i na týmy ze závěru startovního pole.
Co bylo v uplynulém ročníku jednoznačně dominantní – to byla technická převaha Red Bullů. Pokud zpočátku a v některých pasážích šampionátu nebyly zcela na výši, mohl si za to tým vlastně sám, popřípadě se jeho nespokojenost přenášela na dodavatele motorů. Kromě mnohokrát zmiňovaného incidentu v Turecku se ukázalo, že Adrian Newey je mistrem svého řemesla a dokáže sice ne okamžitě, zato však postupně a spolehlivě dotáhnout techniku mu svěřenou až na samotný vrchol. Potvrzuje se, že když má zázemí a management s vedením natolik rozumným, aby nekladli nožík na krční tepnu, věnuje se tomu, v čem skutečně vyčnívá – a výsledek je takový, že pokazit ho většinou může jen nějaká ta porucha… nebo zmatky v týmu. Nemá smysl si dělat iluze, že u RBR to bylo všechno v naprostém pořádku, vzpomeňme tahanice kolem přidělení předního křídla, dohady o tom, co bylo příčinou tureckého incidentu a neustále spekulace, kdo má vlastně vyhrát šampionát, zda budou mít oba piloti rovné podmínky. V tomhle směru je potřeba k dané informaci přistupovat s určitou rezervou – že někdo k davům pronese onu okřídlenou větu o volné dráze pro oba piloty, nedejte se vysmát. Jen málokomu se podařilo nahlédnout do zákulisí a komplikovanosti provázaných a zdánlivě nesouvisejících vztahů jednotlivých týmů. Je potřeba si uvědomit, že se většinou řekne jen to, co je bezpodmínečně nutné a ani sebevětší přátelství tuhle bariéru neprolomí. Můžeme se proto jen dohadovat, zda tým, který je vlastně sám o sobě sponzorským produktem nápojového koncernu, měl větší zájem na tom, aby se v jeho portfoliu vyskytoval mistr světa z německy mluvící země, nebo zástupce kontinentu protinožců. Kdo si myslí, že mluvím z cesty, nechť si vzpomene na případy Regazzoni či Nakajima – nejen tito piloti byli vyhazování z týmů a naopak do nich přijímáni na základě sponzorských požadavků a nikoho v té chvíli nezajímalo, že se stáj zbavuje špičkového pilota a bere za něj druhou sortu. V tomhle směru ona neviditelná ruka trhu na chvíli pracovala bezchybně – většinou až do té doby, než se onen méně výkonný pilot „vyautoval“ sám. Ale to je na rozdíl od příkladů potvrzených minulostí jen dohad – možná by si Red Bull přál víc australského mistra, aby mohl expandovat i na kontinent klokanů, možná i proto si ho přes poměrně dost ostrou kritiku ponechal v týmové dvojici, která byla velice výrazná, ale rozhodně ne sehraná.
McLaren byl letos opravdu oním černým koněm. Moc lidí mu nevěřilo a dokonce se právě u tohoto týmu řešila otázka, jak se obhájce titulu s exmistrem světa dokáží srovnat pod jednou střechou. Z pohledu výsledkových listin se dá říci, že Whitmarshovi hoši byli spíše onou spolehlivou kombinací mezi důrazem a spolehlivostí. A to spíše ještě platí pro Jensona, který nikdy nevynikal nějakými divočinkami. Lewis byl tím dravým tahounem, který se nebál útočit a riskovat, jenže McLaren dokázal v některých případech pohřbít své šance už na startu. Button v některých závodech přišel o výhodu špatnou kvalifikací a to při současné sterilnosti závodního pole nedávalo velkou šanci na posun vpřed. Pokud si hodně dlouho udržoval šanci na obhájení titulu, určitě to bylo vyspělostí jeho závodnického projevu. Nelze však také přehlédnout, že v druhé polovině šampionátu se jenom dvakrát dostal na stupně vítězů, a Hamilton byl se třemi „bednami“ hned za ním. Jenson však také nevyhrával závody, a to byl další kamínek v mozaice neúspěšné obhajoby. Je třeba si uvědomit, že oba piloti britského (ovšem původně novozélandského) týmu vyhráli dohromady stejně závodů jako Alonso nebo Vettel. O to sympatičtější byl jejich statečný boj, ve kterém bylo jasné, že uspějí jen stěží – ale zachovali si vysoký závodní standard a v jejich případě mohou být příznivci skutečně pyšní na své idoly.
Daleko komplikovanější je situace u Ferrari. Nejen kvůli tisíckrát a ještě častěji omílané cause týmová režie, ale i s ohledem na jednu záležitost, která nějak většině lidí unikala. V jednom paddocku jsem uvedl, že jednou z největších otázek je, jak se Felipe Massa vyrovná s traumatem, které ho bude nutně provázet. Známe případy v minulosti – z F1 musel takhle odejít Stirling Moss, Jean-Pierre Jabouille, Karl Wendlinger, po těžkých zraněních se už nikdy nedostali do formy Mike Parkes, Jackie Oliver či Brian Redman. Felipe Massa prožil poměrně složitou situaci, za kterou nemohl on sám, přesněji nezpůsobil ji svou chybou nebo přeceněním schopností. O to komplikovanější jeho návrat na závodní dráhu byl a ztracená důvěra se opravdu těžko hledala. Můžete myslet na cokoliv, ale v podvědomí třeba je vždycky nějaká obava, co se z vozu před vámi utrhne. Myslím, že pro Massu byl letošní ročník velice důležitý v tom, aby opět nabyl ztracenou sebedůvěru. A je tím pádem i jasné, že proto nestál v boji o titul po Fernandově boku. Spekulujme opět a položme si otázku, zda by na Brazilcově sebevědomí něco změnila GP Německa. Možná by mu vítězství dodalo potřebnou vzpruhu, ale tuhle otázku musíme přesunout do sféry dohadů. Není tajemstvím, že u Ferrari jsou si vědomi významu úspěchu v mistrovství a o to víc dráždí své soupeře, když sáhnou k nepopulárním opatřením. Bez snahy zlehčit tolik diskutovaný moment na Nürburgringu znovu musíme připomenout, že podobné věci dělal v minulosti Tyrrell, McLaren, Lotus, Brabham … a jedinou jejich omluvou budiž fakt, že v té době to nikdo výslovně nezakázal. Už tu bylo několikrát řečeno – zrušte nařízení o zákazu týmové režie, určitě je to mnohem rozumnější krok než třeba experimentování se zákazem výměny pneumatik. Pro někoho je asi spravedlivé, že Fernando i přes vynikající závěrečnou třetinu šampionátu titul nezískal, já si dovolím tento bod přejít bez dalšího rozvádění, protože toho už bylo v minulosti dost. Spíš znovu připomenu, že Alonso se v týmu, kde podle některých „odborníků“ měl mít víc potíží než kdysi v McLarenu, dokázal nejen adaptovat, ale i aklimatizovat natolik, že neměl daleko ke třetí mistrovské koruně. Chápu, že část Ferrariho fanoušků mu i přes tahle aktiva nebude moci přijít na jméno, ale Španěl dokázal, že je velkým pilotem a skutečným mistrem volantu.
Když jsme u těch mistrů, je tu ještě jeden – Michael Schumacher. I o něm se popsaly stohy papíru a kilometry webových stran, jedni ho pranýřovali za drzost se vrátit do kokpitu, jiní se mu pošklebovali za nemastné neslané výsledky. Neříkám, a osobně ani ještě v následujícím roku nevěřím, že by už dokázal jet na titul. Jenže u Schumiho nikdy nevíte. Není příznivcem unáhlených kroků, nenechal se rozhodit ani brbláním Mercedesu, že neodvádí to, co si představovali. Je třeba si ale uvědomit, že vrátit se do kokpitu F1 po třech letech není jako vylézt v roce 2007 ze Škody Octavie a za tři roky do ní zase vlézt. Jméno za vás závod neodjede a Schumacher zcela určitě jde podle svého přesvědčení a možná i přesného itineráře. Počkejme si ještě minimálně jednu sezónu a nenechme se ovlivnit výroky Mercedesu o tom, že zatím nejúspěšnějšímu pilotu F1 zkrátí smlouvu. To patří ke koloritu formule 1, jeden den máte pocit, že je pilot na hranici bytí a nebytí, a další den je z něj hvězda nejjasnější intenzity.
Je určitě nespravedlivé přeskočit ostatní týmy takovým zhodnocením letem – světem. Ale když jsem nedávno studoval výsledky třeba fotbalových či hokejových šampionátů, nikdy jste se tam nedočetli nic zvláštního o týmech, které skončily na posledních příčkách. Můžeme samozřejmě rozebírat výkony Renaultu a Williamsu, které sice měly výborné záblesky, jakými byly Kubicovy výsledky či nečekané a hojně diskutované Hülkenbergovo pole-position (mimochodem prvním pro Williams od Heidfeldova v GP Evropy 2005), ale také bychom museli přiznat, že přes tři Kubicova umístění na stupních vítězů asi Renault čekal víc a Williams zcela jistě doufal v podobný výsledek. Zcela jistě je stále větším adeptem na vítězství Nico Rosberg, zatím tak nějak mimo hlavní sféru zájmů postupující vpřed, i když své nejlepší umístění z loňska nezopakoval, pozornost si vysloužil i Kamui Kobayashi, v němž zcela určitě roste jeden z největších talentů země vycházejícího slunce – doufejme, že nezůstane uprostřed cesty. Ani ruský medvěd reprezentovaný Vitalijem Petrovem nemůže obdržet jednoznačné hodnocení – nadějné výsledky střídaly fatální chyby, což u nováčka může být pochopitelné. Troufnu si však tvrdit, že ruský geroj je natolik významným zdrojem financí, že se v F1 ještě určitě ohřeje.
O kom či spíše o čem bych však chtěl ztratit slovíčko, to je chvost startovního pole. Nehodlám si utahovat z týmů, pro které by se hodil kdysi legendární vzkaz na signalizační tabuli pro Grahama Hilla, který zněl „Last again“. Je jasné, že F1 je prestižní záležitost a účast v ní vám leckde může otevřít dveře. Jak se ale také ukazuje, mít zde týmy o celou třídu horší je nejen nebezpečné, ale také poněkud srážející kredit samotné F1. Tým vysloveně do počtu, který se potácí prakticky od prvních kol závodu o stále více okruhů zpět není dobrou vizitkou pro své tvůrce, ale ani pro tak profesionální management značky Formula One. I ona tahanice před sezónou a dohady, zda jednotliví adepti mají dost financí, nepředstavila svět F1 v nejlepším světle. Progres během roku se určitě může dostavit, ale někdy je už při předsezónních testech jasné, že ten či onen vůz prostě bude jen onou nechvalně známou mobilní šikanou. Ovšem doufat, že se podobná situace nebude opakovat a že se třeba zrovna v příštím roce nedočkáme vyloučení některé stáje pro insolventnost, to nechci s jistotou v tuhle chvíli vůbec tvrdit.
Jaký tedy byl 61. závodní ročník? Snaha zdramatizovat závody zákazem tankování (také nic nového pod sluncem) kýžený efekt nepřinesla – závody byly opět rozhodovány víceméně v boxech na základě strategie. Onen mylný dojem, že se předjíždělo víc, byl dán spíš tím, kdo měl v tu chvíli čerstvější pneumatiky, navíc díky zákazu tankování se ještě snížil počet zastávek a tím ubylo i dramatičnosti. Ne že by některé týmy nedokázaly vymyslet neuvěřitelné postupy, například Red Bull ukázal v Itálii strategické mistrovství, někdy zase strategie nevyšla zcela nejlépe – o tom se nejvíc diskutovalo ve spojitosti s Alonsovým posledním vystoupením v sezóně. Pravdou však je, že bojů o pozice nebylo mnoho, pokud tedy nepršelo nebo nedošlo ke kolizi. Dokonce jsem slyšel strašlivé dohady, že Liuzzi a Schumacher se v Abu Dhabí vymázli schválně, aby zdramatizovali boj o titul. Možná tyhle nesmysly zazněly po známé aféře Piqueta jr., ale tohle byla opravdu dost silná káva. Takže se neustále vzýval déšť, který vnesl do poklidných závodů většinou značné prvky napětí, ale aby propršela víc než polovina šampionátu, to by nezařídil snad ani sám Velký Manitou. Bohužel přes stálé a okázalé vychvalování a dokazování, jaká dramata jsme to viděli, musím i nadále tvrdit, že ještě pořád chybí ve většině Grand Prix to pravé závodění, boje o pozice. Navíc některé trati jsou svou povahou vysloveně závodění nepřející, pak se nemůžeme divit, že na nich budeme svědky pouhého kroužení a změny pozic v depech.
Loučíme se tedy s ročníkem, který měl přinést něco nového větru, ale zůstalo jen u několika slabých zavanutí, loučíme se s pneumatikami Bridgestone, abychom přivítali po dvaceti letech italské Pirelli, které načnou třetí stovku startů na tratích F1. Nejspíš se rozloučíme i s některými piloty, i když vzhledem k neúplné startovní listině není jasné, kteří to budou. Já se loučím s ročníkem, ve kterém se mi dostalo cti si vyzkoušet, jaké to je usednout za mikrofon a být několik desítek minut tím, kdo má lidi bavit. Čeká nás čas příprav, zkoušek, dohadů, ladění a chystání se na dvaašedesátý ročník F1. A věřte, po zkušenostech z let předchozích, že ony prázdniny formule 1 utečou jak voda …
RoBertino
P.S. I letos je pro mě důležité napsat slova díků těm, kteří mé řádky četli a dokázali se k nim kriticky či pochvalně vyjádřit. Upřímně to mé psaní bylo letos poněkud složitější a náročnější kvůli dalším závazkům, proto jsem velice rád, že mi čtenářská obec zůstala nakloněna a že se s ní budu setkávat i v následující sezóně.
-
VIDEO: Klabzubova jedenáctka z Převýšova. Tady je Pilař doma
Jako by v té chvíli ožil slavný příběh Eduarda Basse o Klapzubově jedenáctce. Jedenáct…celý článek
-
Nymburk vyzve zase Prostějov, Děčín v rozhodujícím zápase padl
Potřetí za sebou budou hrát s Nymburkem o ligový titul basketbalisté Prostějova. Hanáci…celý článek
-
Krásná oštěpařka Leryn Franco: Chlapi, potřebuju pomazlit!
Jsem sexy modelka, olympionička, je mi třicet let a potřebuju chlapa. Zn.: Nutně! Tak…celý článek
-
FOTO: To je trénink na Švédy! Češi si zahazovali hokejky a rvali se
FOTOGALERIE | Už se to blíží, čas do rozhodující bitvy se krátí. Čeští hokejisté…celý článek
