Když se hovoří o Novozélanďanu Chrisu Amonovi, často se používá termínu “smolař”. Nebyl jediným, kdo měl podobný úděl, po bok se mu mohl směle postavit vytáhlý Pařížan Jean-Pierre Jabouille. Muž, který může být bez váhání nazýván průkopníkem turba, pilot, který vývoji tohoto agregátu vlastně obětoval svou kariéru a jenž ve chvíli, kdy měl začít sklízet ony zasloužené plody tvrdé práce, nacházel jen problémy a pronásledovaly ho poruchy. Jeho kariéru uzavřelo komplikované zranění, v jehož důsledku podobně jako Stirling Moss nemohl podávat na závodní dráze očekávané výkony.

Francouzská motoristická veřejnost ho znala jako jednoho z nejvšestrannějších pilotů, čímž se zařadil po bok svého krajana Gérarda Larrousse. Závodnické začátky spojil s legendárním vozem Renault R8 Gordini, s nímž prožil velký debut při 1000 km na Monze (1966). Diváci jej pak mohli vídat při soutěžích, střídal sportovní a cestovní vozy, v roce 1967 se posadil také do kokpitu monopostu. A nikoli neúspěšně: ve francouzském šampionátu F3 vyhrává v Dijonu a Montlhéry a v premiérovém ročníku mu patří hned titul vicemistra. Na domácí konstrukci Pygmée získává ostruhy v ME F3, v roce 1970 válčí v tomto týmu s dalšími třemi francouzskými mušketýry Patrickem Depaillerem, Jean-Pierre Beltoisem a Bo Delem. Větší úspěchy má zatím v kategorii sportovních vozů, střídá Matru a Alpine. Druhá jmenovaná značka se posléze stane jeho zaměstnavatelem, Jean-Pierre pracuje v závodním oddělení jako testovací a tovární pilot.
Začátek 70. let je ve znamení boje o zlaté věnce v kategorii sportovních vozů. Jabouille střídá Matru 650 s Ferrari 512S. S dalším známým Francouzem Henri Pescarolem skončí druhý v silniční Tour de France, se španělským šampionem José Juncadellem na italském voze získají stříbrnou příčku v 1000 km Paris (to vše v roce 1970) a stejné umístění zopakuje francouzsko-španělská dvojice o rok později opět v Tour de France. To už má za sebou Jean-Pierre nemilou zkušenost ze závodu 1000 km Buenos Aires, kde Beltoise zaviní smrt Itala Giuntiho a Matra se rozhodne odvolat své vozy ze závodu – Jabouillle měl tehdy vítězství na dosah. Samostatnou kapitolou pro něj představuje čtyřiadvacetihodinovka Le Mans. Většinou se objevil na startu prestižního závodu s Matrou, ale i tady ho provázela narůstající smůla. Ve třech po sobě jdoucích ročnících strávila jeho posádka v čele 39 hodin z možných 72, a přesto to stačilo jen na dvě třetí místa (1973 a 1974).
V F3 opouští po dvou letech značku Pygmée a volí solidnější Alpine. Na tomto monopostu také vítězí v GP Nogara (1971). Souběžně zkouší štěstí v F2, ale v této kategorii mu Pygmée nepřináší vůbec žádnou radost. Rozhodne se tedy přijmout nabídku Italů, ale Tecno není o moc lepší, takže první velké úspěchy ho čekají až v roce 1972 s Marchem 722. Jenže Jabouille je patriot, proto se pro rok 1973 objevuje ve francouzském týmu Elf-Cooms. Pro diváky jsou vozy se jménem petrolejářské firmy ELF záhadou, zasvěcení však vědí, že jsou to v podstatě monoposty Alpine F3 (s motory Ford BDA), které Jabouille sám upravuje, hlavně po aerodynamické stránce. Smůla se ho drží dál, takže prvního vítězství v F2 se dočká až za dva roky – na Hockenheimu 1974.
V témže roce čeká vytáhlého blonďáka první pokus o průlom do světa F1. Na domácí půdě za volantem Williamsu ale ztrácí na poslední kvalifikační místo 49 setin. Jabouille z neúspěchu velké závěry nedělal, neboť šlo o pouhý záskok. Podruhé to zkusil o měsíc a půl později v Rakousku na problémovém Surteesu, ale dopadl ještě hůř – ze tří pilotů této značky byl nejhorší a ztrácel na kvalifikační limit přes minutu. Sluší se ještě připomenout, že v roce 1972 si Jabouille vyzkoušel s Depaillerem testování Matry 120, ovšem třetí vůz od Kena Tyrrella pro tradiční zkoušky nových pilotů na základě těchto testů dostal Depailler. Šéf úspěšné stáje však vysekl Jean-Pierrovi poklonu: “Kdybych měl tolik vozů, angažoval bych je oba. Jsou stejně dobří.”
Rok 1975 je prvním mezníkem v Jabouilleho kariéře. V F2 vyhrává dva závody a Ken Tyrrell si vzpomíná na svá slova z roku 1972 - pro GP Francie mu poskytuje třetí vůz. Francouz má sice drobné potíže s technikou, ale při debutu si připíše klasifikační výsledek (12.). Čeká se, že se v sezónu 1976 objeví v nějakém týmu (mluví se dokonce o Ligieru), ale k všeobecnému překvapení Jabouille všechny případné kontrakty odmítá. Teprve po sezóně se ukazuje, že se rozhodl plně zaměřit na vývoj nové pohonné jednotky pro F1 a na vítězství v ME formule 2, které by posílilo jeho prestiž při vstupu s Renaultem do F1. V F2 třikrát vítězí (Mugello, Vallelunga a Hockenheim) a zajišťuje si kýžený titul, vývoj Renaultu však nejde tak rychle a úspěšně. Když se v roce 1977 poprvé žlutočerný vůz na tratích F1 objevuje, provázejí ho neustálé poruchy, takže si vyslouží posměšný titul “čajová konvice” (to proto, že z neustále stávkujících dmychadel se soustavně kouřilo). Zklamaný Jabouille tak nemohl předvést novinku divákům v domácí GP a musel si počkat až na Silverstone, ale zvládl jen 22 kol, poté ho čekala dlouhá oprava a pět dalších kol na ztracené pozici, než se dmychadlo definitivně rozsypalo. Následuje dvoucenová přestávka, do Holandska přijíždí tým už ve skvělé formě. Jabouillle dokazuje, že je skutečně vynikajícím pilotem a bez potíží atakuje bodované pozice. Bohužel opět zapracuje smůla – Renaultu praská závěs a tato “klasická” porucha znamená konec nadějí.
Zámořské závody už tým vynechává a soustředí se na rok 1978. Je to období zkoušek a ostrých závodních “testů”, ve kterých se Jabouille a Renault pokoušejí zbavit vůz dětských nemocí a opakujících se technických problémů. Poruchy motoru a turba jsou na denním pořádku, jako přínos lze hodnotit fakt, že se Jean-Pierre posouvá aspoň startovním roštem. Nakonec v Grand Prix USA ve Watkins Glen dochází ke slavnostní chvíli – po strhujícím souboji s Jody Scheckterem si francouzská značka a s ní i Jabouille připisují první body v F1 za 4. místo.
Pro rok 1979 dostává Jabouille nového kolegu – tým rozšiřuje své aktivity a Jean-Pierrovo snažení má podpořit René Arnoux. Jabouille si mezitím připisuje další úspěch – v GP JAR se poprvé staví do čela startovního pole. Jenže pořád je to ještě nespolehlivá technika, která mu brání v dosahování lepších výsledků. Problémy se spojkou, turbem, ale také pomalejšími tratěmi ho zatím odsouvají z boje o bodované pozice. Přichází však 1. červenec 1979. Jabouille zajíždí na trati v Dijon-Prenois pole-position, ve 47. kole přebírá od Gillese Villeneuva první pozici a neohroženě dojíždí za jásotu týmových členů a publika do cíle. Byl to onen památný závod, v němž měl Arnoux na dosah týmový double, ale prohrál strhující souboj s Kanaďanem na Ferrari.
Ještě ve dvou závodech zajel Jabouille pole-position (Německo, Itálie), ale trápil se nadále s technikou. O to víc se těšil na následující ročník, kdy podle jeho slov mohl Renault zaútočit na mistrovský titul. Zpočátku to tak i vypadalo – renaulty okupovaly první startovní řadu, ale Jabouille končil za jejím okrajem. V Brazílii Jean-Pierre bezpečně vedl před Arnouxem, který mu podle týmových regulí kryl záda, ale vysadilo dmychadlo, v JAR mu zase těsně po přejetí vjezdu do depa praskla pneumatika, takže neměl šanci odkroužit více než tři kilometry, aby ji vyměnil. Nakonec došlo pro Jabouilla k hořkému rozhodnutí – protože René měl v mistrovství daleko větší šance, jejich priority se prohodily. Jabouille to nesl velice nelibě, zpočátku ještě tvrdil, že je důležité, že vítězí Renault, časem však jeho rozladěnost stoupala a krátce po polovině sezóny oznámil, že své působení u Renaultu hodlá ukončit. Nic na tom nezměnilo ani vítězství v GP Rakouska. “Auto opět bylo na samé hranici rozpadnutí, ale tentokrát nějak vydrželo. Ovšem radost jsem vůbec neměl, k čemu takový triumf?” odráží se ve slovech Jabouilla zklamání z celého roku. Toto vítězství věnoval svému krajanovi, nedávno zahynulému Patricku Depaillerovi. Netušil, že se nad ním stahují také zlověstné mraky.
Grand Prix Kanady, 26. kolo – Jabouille zdolal Jarierův Tyrrell a blíží se k Villeneuvovu Ferrari. V rychlosti 215 km/h praská u renaultu přední zavěšení. Neobvyklá závada znamená tragédii – vůz rozráží stoh pneumatik a zapasuje se do svodidel. Záchranný tým je pohotově na místě, ale zpočátku bezmocný – pilota nejde vytáhnout, navíc bez ohrožení jeho života nelze zpod svodidel vůz vyprostit. Nastává půlhodinová akce, na rozdíl od neštěstí na jiné americké trati v Long Beach, po němž v tom samém roce ochrnul Regazzoni, mnohem odborněji koordinovaná. Nejdřív záchranáři Jabouilla zafixují, stabilizují jeho tělesné funkce, a teprve potom vrak rozřežou. Pilot přes značné bolesti mohl udílet pokyny maršálům, byl celou dobu při vědomí. Mnohočetné zlomeniny nohou byly nakonec podstatně menším zlem, než se v první chvíli čekalo. “Snad je to prokletí. Jedenáct let jezdí Jean-Pierre za Renault a nic se mu nestalo. Až nyní, kdy se rozhodl se s ním rozloučit..” povzdechla si mluvčí týmu Marie-Claude Beaumont.
Zatímco ostatní týmy před sezónou 1981 pilně testovaly, docházel Jean-Pierre na lékařské rehabilitace. První zprávy nebyly příliš povzbudivé, ale nakonec se podařilo dát jeho pochroumané končetiny dohromady. Bohužel pravá noha díky složitým operacím zůstala o čtyři centimetry kratší, A pokud odborníci tvrdili, že to nebude mít vliv na jeho závodní výkony, mýlili se. Jabouille v barvách Ligieru zkusil své štěstí už v Argentině, ale nezdolal kvalifikační limit. Najednou bojoval v druhé desítce o ztracené pozice a měl potíže se vůbec probojovat na start. Nejdřív si myslel, že vůz není plně konkurenceschopný, ale přišla GP Španělska, kde jeho týmový kolega Laffite bojoval o vítězství. “Tehdy jsem si uvědomil, že se na svou nohu nemohu pořádně spolehnout, byla ochablejší, méně citlivá. Rozhodnutí bylo velice těžké, ale než se trápit na chvostu, to raději odejdu čestně a středem,” uvedl Jabouille v oficiálním prohlášení. Sám potvrdil, že to neznamená definitivní rozloučení se závoděním. “Budu muset víc cvičit, možná podstoupit ještě nějakou operaci, ale dokud nebudu mít svou předchozí jistotu, nepomýšlím na návrat,” dodal Jabouille.
Z F1 však nezmizel, od srpna téhož roku se posadil do manažerské židle u týmu Ligier. Bylo kolem toho dost povyku a francouzský bulvár tvrdil, že šlo o “rodinnou akci”, na jejímž konci byl nucený odchod Gerarda Ducarougea, jehož právě Jabouille nahradil. A proč rodinnou akci? Manželky Laffita a Jabouillea jsou sestry…
Jabouille sice ještě zkoušel štěstí v nižších závodních kategoriích, výrazných úspěchů však už nedosahoval. O to více překvapil jeho návrat na závodní trati v roce 1992, kdy přes své někdejší prohlášení, že už je pro něj Le Mans uzavřenou kapitolou, opět pokoušel štěstí. A ne neúspěšně, v barvách Peugeotu, kde zastával funkci sportovního ředitele, dosáhl po 19 letech opět na třetí místo. Rok poté nahradil ve funkci generálního ředitele značky Jeana Todta a podílel se na vstupu Peugeotu do F1 v roli dodavatele motorů.
Jean-Pierre Alain JABOUILLE
| Narozen | 1. 10. 1942 (Paříž) |
| Počet absolvovaných GP | 49 |
| (do dalších 5 GP se nekvalifikoval) |
| Počet vítězství | 2 |
| Počet pódiových umístění | 2 (2 – 0 – 0) |
| Počet pole-possition | 6 |
| Počet umístění na bodovaných pozicích | 3 |
Kariéra v F1
| 1974 | Williams - ISO | bez kvalifikace |
| 1974 | Surtees Ford | bez kvalifikace |
| 1975 | Tyrrell Ford | bez bodů |
| 1977 | Renault turbo | bez bodů |
| 1978 | Renault turbo | 17. místo (3 body) |
| 1979 | Renault turbo | 13. místo (9 bodů) |
| 1980 | Renault turbo | 8. místo (9 bodů) |
| 1981 | Talbot-Ligier | bez bodů |