„Arturo byl bezesporu mistrem volantu, ale kvůli němu jsem také musel nechat v továrně zavést píchačky, aby se tam vůbec někdy objevil,“ řekl o maličkém Italovi legendární Carlo Abarth. Asi máloco může lépe charakterizovat hubeného rodáka z Civenny, jenž byl v 70. letech nepřehlédnutelnou postavou cirkusu F1. Mnozí z nás si ještě pamatujeme jeho žánrové fotografie s nezbytným kloboukem s reklamou Marlboro a razantní jízdu s odvážnými útoky na soupeře, doprovázené divokou gestikulací.
„Když jsem v kokpitu, jsem najednou jiný člověk, chci zdolávat překážky. Kolegové už mě znají, tak se s tím už nějak smířili,“ s úsměvem vysvětloval Arturo své pohnutky. Ostatně, nebyl v tomhle směru sám, takový Emerson Fittipaldi se občas nechoval jinak.
Svou kariéru začal účastí v závodech do vrchu v týmu FIAT-Abarth (1967). Sice vzbudil pozornost samotného Abartha, který mu posléze nabídl místo ve své továrně, ale zásadní obrat pro něj nastal v roce 1969. V Mugellu doslova zdrtil všechny italské hvězdy té doby a neunikl tím pozornosti samotného Enza Ferrariho. Tříletá smlouva s nejslavnější italskou stájí připadala Merzariovi jako sen. První triumf pro Ferrariho získává na sportovních vozech v závodě Coppa Shell na Imole. Lákají ho však i monoposty, proto v barvách týmu Tecno IRIS prohání formuli 2 a získává nezbytné ostruhy. Slávu však sklízí především v MS značek, kde za jeho přispění Ferrari vyhrává celý šampionát.
Pro formuli 1 měl Merzario ideální předpoklady, tvrdilo se o něm, že i s přilbou a v overalu váží všehovšudy 50 kilogramů. Jenže Artura občas provázely peripetie osudu, pro něž bez výjimky seděla některá lidová či zlidovělá rčení. Tím nejčastějším asi bylo ve
špatnou dobu na špatném místě. To platilo i pro F1, zvláště když jeho vstup do světa nejprestižnější kategorie měl nádech mírné senzace. Ale popořádku – Clay Regazzoni si při testovacím programu sportovních vozů zahrál s mechaniky fotbálek a výsledkem byla zlomená ruka. Stalo se tak těsně před GP Francie 1972 a rozladěný Enzo Ferrari nahonem sháněl náhradu. Jenže Nanni Galli svou šanci vůbec nedokázal využít, proto dal commendatore v GP Velké Británie příležitost Merzariovi. A Arturo při svém debutu opravdu zazářil. Po startu ze 14. pozice se dokázal popasovat s několika soupeři, zvládl i menší problém na trati a svůj výkon korunoval ziskem bodu. Buďme ale upřímní, kdyby Ronnie Peterson v předposledním kole nehavaroval, Arturo by měl smůlu. Takhle se stal 53. pilotem v historii, který při svém prvním startu skončil (v tehdy) bodované šestici. Ferrari byl jeho prezentací také nadšen, takže ačkoliv už se Regazzoni uzdravil, poskytl Merzariovi třetí vůz i pro bájný Nürburgring. Tam Italova hvězda poněkud pohasla – Ickx byl první, Regazzoni druhý a Arturo až dvanáctý.
Na konci sezóny se však u Ferrariho lámal chléb. Starý patriarcha Ferrari odmítl Regazzoniho další služby a povolal do zbraně Merzaria. Začátek roku vypadal velice příznivě – dvě čtvrtá místa v Brazílii a JAR naladily Artura do optimistické nálady, jenže záhy se ukázalo, že technický, ale i personální potenciál italské stáje je v hluboké krizi. V následujících závodech startoval většinou jen Ickx, Merzario dostal šanci pouze v Monacu a Francii. Propad dosáhl tak obrovských hodnot, že v Holandsku a NSR se na startu neobjevil ani jeden Ferrari! Arturo si vylepšil náladu jiným vynikajícím výsledkem – ve slavných 24 hodin Le Mans dojel společně s Carlosem Pace na stříbrné pozici za vítěznou posádkou Pescarolo/Larrousse. Se svým třílitrovým Ferrari 312 PB se vklínili mezi oba speciály Matra Simca. Do formule 1 se Merzario vrátil až v Rakousku, ale s nadějným sedmým místem v cíli. Absenci svých vozů na Monze by Ferrari neobhájil, a tak se na autodromu objevil tým v kompletní sestavě. Arturo vyrazil do závodu ze sedmého místa a probil se na pátou pozici. Jenže v druhé zatáčce Lesmo nezvládl výjezd, utrhl si závěs zadního kola a účast před domácím publikem pro něj skončila. Arturo měl z reakce davu takový strach, že vyjel s poškozeným vozem mimo areál, na nic nečekal a spasil se útěkem ve svém osobním voze. Kdo zná temperament tifosi, ten se nemůže divit …
Na sklonku roku bylo jasné, že Merzariovy dny u Ferrari jsou sečteny. Arturo se tedy dohodl s Frankem Williamsem, i díky tomu, že jeho stáj spolupracovala s italskou značkou ISO. Tady však Ital doplatil na velkou nespolehlivost Williamsových vozů – ze 14 startů dojel do cíle jen třikrát. Zčásti také za určitý počet odpadnutí mohl jeho temperament – havaroval ve Španělsku, zapletl se do startovní kolize v Monacu, ve Švédsku v tréninku narazil do svodidel a zlomil si prst, takže na závod mohl zapomenout. Reputaci si napravil v Itálii, kde sice po startu spadl až na chvost závodního pole, ale agresivní a dravou jízdou si vyjel potřetí ve své kariéře čtvrté místo.
![[560×365]](http://img.auto.cz/formule1/img/art/2011-33/merzario2_4e5019749bd05.jpg)
Rok 1975 už byl ve znamení „sezení na sudu s dynamitem“. Vztah Williams/Merzario se zhoršoval každým dnem. První konflikt nastal při tragické Grand Prix Španělska, kdy Ital dostal od Williamse k dispozici nový typ vozu, který Frank potřeboval řádně prověřit. Jenže Arturo, sympatizující s bratry Fittipaldiovými, jenom demonstrativně pomalu objel jedno kolo a závod vzdal. Posléze si začal ve sdělovacích prostředcích stěžovat, že mu Williams už několik měsíců nezaplatil smluvenou gáži a rozlícený Frank mu před GP Švédska lakonicky sdělil, že už se nemusí obtěžovat. Že problém skutečně nebyl v Merzariově formě dokazují i následující měsíce: Ital v kategorii sportovních vozů na Alfě Romeo T33 s Willy Kauhsenem vyhrál podniky v Dijonu, na Monze, v Perguse a na Nürburgringu. A v součtu s druhými místy v Mugellu, Spa-Francorchamps, Österreichringu a ve Watkins Glen zajistil italské automobilce s křížem, mečem a hadem ve znaku titul mistra světa v kategorii značek.
V GP Rakouska Wilson Fittipaldi nepříjemně havaroval a zranění mu nedovolilo zúčastnit se následujícího závodu. Vzpomněl si na nezištnou podporu ze strany Merzaria ve Španělsku a nabídl mu pro GP Itálie svezení v jeho Copersucaru. S nekvalitním vozem nešlo dělat žádné zázraky, přesto se jedna věc Merzariovi povedla – dojel jedenáctý, což bylo do té doby vůbec nejlepší umístění brazilské konstrukce.
Max Mosley byl vždy především obchodník – když před rokem 1976 projevilo o jeho tým zájem víc pilotů, řešil to originálně: založil prostě druhý tým March. V tom prvním dominoval Brambilla s movitým sponzorem Beta, který vlastně tým zachránil. Lella Lombardi už měla své dny sečteny, na její místo měl nastoupit Ronnie Peterson. V týmu MARCH II číhal na svou opakovanou šanci Hans-Joachim Stuck a vedle něj Arturo Merzario s penězi od firmy Ovoro. Byl to skutečně pikantní pohled, když každý ze čtyř Marchů měl jinou barevnou úpravu. Jenže někdy ani plné měšce neznamenají kvalitu – body nepřicházely tak, jak si Mosley představoval, a péče o vozy nebyla taková, jak si představoval Merzario. Když pak opustil nespokojený Jacky Ickx Williamsův tým, došlo po více než roce k usmíření a Arturo usedl do Williamsova temně modrého vozu se zlatým lemováním. Do jisté míry však bylo příznačné, že ve všech zbývajících závodech odpadl, v Itálii dokonce po problémech v tréninku vůbec nestartoval.
Protože Williams prodal svou stáj Walteru Wolfovi, byl Merzario bez práce, navíc opět jednou zapracovalo nemilé rčení „neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“. Arturo chtěl vyfotografovat skupinku svých přátel a zřítil se přitom z terasy. Pomiňme bulvární klípky o tom, kolik měl vypito, šlo o obyčejnou nešťastnou náhodu, kterou Ital odnesl zlomeninami a tříměsíční rehabilitací. Pak už bylo pozdě hledat nějaké místo ve startovním poli – proto sáhl hlouběji do kapsy a za 600 000 marek koupil od Mosleye loňský model Marchu 761. Mimochodem to samé učinil i Williams. Jenže Arturo se o vůz musel starat prakticky sám, tak i výsledky vypadaly podle toho. Proto vzal zavděk nabídkou týmu Shadow, aby zaskočil v GP Rakouska za Patreseho, který startoval v závodech F2. Byl to zrovna onen závod, kdy Jones na druhém voze překvapivě zvítězil a na Italův výkon (třebaže byl znehodnocen potížemi s převodovkou) padl pochopitelně stín.
Merzario se v tisku nechával slyšet, že hlavním problémem pro něj je špatný materiál, který má k dispozici. Po roce 1978 ztratil definitivně trpělivost. Požádal svého krajana Bellasiho, aby mu připravil návrh šasi, jak později sám zpola v žertu vysvětloval, využil svého téměř anorektického těla a doslova začal na sebe „navlékat automobil“. Zrodil se Merzario A1. Potíž však byla v tom, že Ital neměl prostředků na rozhazování, a tak začal klasický sešup do nouzových řešení, tu se ušetřilo na tom, tam se ošidilo tohle. Podporu, kterou měl Arturo jako člen Marlboro Racing Team byla příliš malá, jiní sponzoři se nenechali nachytat. Výsledek? Ze 16 Grand Prix se kvalifikoval Arturo do pouhé poloviny a cíl viděl pouze ve Švédsku – ovšem s takovou ztrátou, že to nestačilo na klasifikaci.
Nový rok, nové naděje. Naděje? Když si přečteme jméno hlavního sponzora, výrobce koupelové pěny Flor Bath, hodně to naznačí. Což se také potvrdilo – pouhé dva starty a dvanáct neúspěšných pokusů proniknout na startovní rošt. Příliš drahá legrace, která Merzaria podle nových kritérií nastavených J. M. Balestrem stála 30 000 $. Daleko trpčí bylo pro Itala prozření, že jeho nejnovější wing-car s označením A4 zaostával i za „ojetinami“ F1 v britském šampionátu Aurora. Naštěstí pro svou peněženku Merzario pochopil, zamával formuli 1 a definitivně řekl poslední arrivederci.
Kdosi prohlásil, že Merzario byl svým způsobem podobný Stirlingu Mossovi, což je tvrzení krajně nepřesné. Arturo žádné velké nabídky nikdy neměl, a bohužel pro něj se k Ferrari dostal v době, kdy tento tým čekal na spásu v podobě znovu na milost vzatého Regazzoniho a příchozího Laudy. Za svou kariéru se jedinkrát dostal na stupně vítězů, jenže k jeho smůle to bylo v nemistrovském závodě
Grand Premio del presidente Emilio Medici v roce 1974 (závod se jel po Grand Prix Brazílie a Merzario dojel třetí). Rozhodně nebyl špatným pilotem, ale nebyl ani dobrým technikem, proto jeho konstrukce vzbuzovaly jen soustrastný úsměv. Své kvality dokazoval především v kategorii sportovních vozů a prototypů.
Do povědomí fanoušků se zapsal především svým hrdinským činem při záchraně Nikiho Laudy na Nürburgringu 1976 – jeho čin byl o to víc zvláštní, že se s Rakušanem opravdu „nemuseli“. Nejednou se napadli v tisku a Lauda dokonce po své havárii řekl:
„Jsem Merzariovi vděčný za záchranu života, ale můj vztah k němu to nezmění.“ Arturo kontroval:
„Vytáhl bych Laudu i podruhé, popáté, je to přeci kolega. Ale to neznamená, že ho budu zvát na své narozeniny. I nadále si o něm myslím to, co před nehodou.“
Po ukončení kariéry Arturo nějaký čas dělal manažera svému synovi Ugovi, pak se několikrát za volant vrátil – v roce 1997 jsme ho dokonce viděli v Brně, kde se vítězně prezentoval, ještě v roce 2002 se objevoval za volanty sporťáků a kategorie GT. Přes svůj vysoký věk se objeví v paddocku některých Grand Prix, a můžete si být jisti, že jeho proslulý stetson mu nebude chybět.
Arturo MERZARIO
Narozen: 11. 3. 1943 (Civenna - Itálie)
| Počet GP: | 57 |
| Nekvalifikoval se: | 26 |
| Dosažené body: | 11 |
| Nejlepší umístění na startu: | 3. místo |
| Nejlepší umístění v závodě: | 4. místo |
Kariéra:
| 1972 | Ferrari | 1 bod | 20. místo |
| 1973 | Ferrari | 6 bodů | 12. místo |
| 1974 | ISO-Williams | 4 body | 17. místo |
| 1975 | Williams, Fittipaldi | bez bodu | xxx |
| 1976 | March, Williams | bez bodu | xxx |
| 1977 | soukromý March, Shadow | bez bodu | xxx |
| 1978 - 1979 | Merzario | bez bodu | xxx |